Tam, kde není tráva zelenější

Nějak jsem ztratila chuť se sdílet, není na to čas, mám pocit, že to vlastně nikoho nezajímá a kdo že mě vlastně čte (takový to, že Velký bratr je všude, možná že je fakt čas nedávat děti veřejně na internet).

Děti jsou suprový, stávaj se z nich parťáci. Jak dřív byl problém je vyfotit spolu, tak teď je skoro nemožný je vyfotit samotný, kde je jeden, je i druhej. Stázka je čím dál "chytřejší", takže chápe jednoduché hry jako třeba, že si před spaním vyměňujou mimi a mašinku nebo že se honěj. Teodor čím dál víc mluví a tak Stázku organizuje. Ona mu s radostí posluhuje. Stázky slovní zásoba je: houba, helma, kolo, kytí, mimi, mňau, haf-haf (to říká va-va) - čekala jsem, že v tenhle věk už bude mluvit líp, protože jazyk i pusu má pěkně ohebný. Každopádně se ale její řeč vyvíjí o dost jinak než to bylo u Téčka. Teodor mluví, a mluví furt. To teda není novinka, ale aspoň teď se rozšiřují témata, o kterých si chce "povídat" (jasně, furt si nepokecáme, stále popisuje svět), skloňuje, časuje, zvládá zvratný zájmena, předložky,...každý den nový gramatický jev. O sobě ale stále mluví v 2. osobě, to asi bude potřebovat delší pobyt v českém prostředí. Taky nás dostihla otázka "proč". "Proč čepička nemá nohy?" a podobné zákeřné otázky, které mě nutí přemýšlet a dávat mu smysluplné odpovědi. Trochu jsem si myslela, že nás tohle čeká později až bude mluvit v souvětích, no to jsem se spletla. Ač z něj mám někdy hlavu jako balón, stále jsem strašně vděčná za to, že se mu rozvázal jazyk - to máma dítěte, co mluví v 18 měsících prostě nepochopí.

Zvládli jsme chodit 2 měsíce do školky, dneska jsem podepsala Žádost o vyloučení nebo jak se tomu česky říká. Směřovala jsem k tomu od první návštěvy, ale pořád jsem si říkala, že se to poddá, nepoddalo. První problém, školka na druhý straně města, mimo špičku tam jsme za 15 minut, ovšem ranní špička tu dobu zvoj/ztrojnásobovala, takže jsme furt chodili pozdě a oni s tím měli problém. A já měla zase problém s tím, abychom vstávali dřív, protože jsem s dětmě musela vydržet (narozdíl od nich) do večera. Oni měli taky problém s tím, že jsme odcházeli brzo, pro Teodora to bylo snesitelný tam pobýt 2 hodiny a jít domů, třeba 5 hodin by prostě nedal, teda dal, ale byl by pak protivnej až na půdu. Nehledě na to, že Stázka mezi 11-12 usíná, že. Ve školce se mi nelíbilo chování učitelek, neměla jsem pocit, že tam jsem vítaná - zůstávala jsem v jeslích se Stázkou, trochu jsem doufala, že bych je tam mohla nechávat oba a užívat si 2 hodiny volna 2x týdně. Hm, Stázce jesle nevyhovovaly, ona by potřebovala ty starší děti a ne podobně starý, co to jen tak tak zvládaly, že nebrečely. Každopádně si myslím, že ona ve 2.5 letech do školky zapadne a nebude chtít pryč, teď je prostě ještě malá. No a hlavně školka měla s Montessori společný asi jen ten materiál, prostě vynaložená energie (ve školkový dny jsme byli všichni děsně unavení) neodpovídala výsledkům. A když dneska Teodor při vypravování se do školky začal dělat scény, tak bylo jasno, že za tohle mi to nestojí. Pak se ještě pokusil Stázku shodit ze schodů, což jasně potvrdilo, že mu školka způsobuje zbytečný stres. Naše děti se hádaj a hrajou a střídá se to tak rychle, že si fakt někdy říkám, jestli se hádaj nebo je to baví a hrajou si tak - ale velice zřídkakdy jsou na sebe agresivní, a když už, tak tomu předchází delší frustrace (Stázka mu furt bere tu samou věc a tak). Jako když člověk musí do práce, tak to je jiná, ale já ještě rok budu doma a obecně nám je doma spolu dobře. Kdy a jak se Teodor naučí jeden z jazyků Estonska netuším a trochu mi to dělá vrásky.

Snad každý víkend děti někam beru a užíváme si auta, dokud ho máme. Protože boty frčej, ale ne dostatečně dlouho na to, aby nám banka půjčila na rozšíření sortimentu, tak se může stát, že ho prodáme. Cestování s dětma je tak trochu sebetrýznitelský zážitek, protože po cestě zpátky vždycky pruděj. Navíc Stázčina protisměrná sedačka je fakt na houby, děsně blbě se v ní Áčko obsluhuje. Vážně bezpečnost na úkor pohodlí.

Prostě jsme v jednom kole (no, kdo není se dvěma dětma, že?) a někdy, když vidím všechny ty obrázky/příspěvky s tvořivýma dětma a pak se podívám na ty svoje, co celý dny trávěj tím, že se honěj nebo hádaj o nějakou hračku, tak si musím připomínat, že to je jen internetová realita, ne ta skutečná, teda pro většinu lidí. A taky bych dala půl království za funčkní hlídání (jako asi se fakt do toho brzo položím a někoho si najdu), protože momentální stav se zdá z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Prostě i já mám právno na volný čas bez dětí, no ne? Momentálně je to tak, že celý den jsem s dětma, během Stázčina spánku mi Teodor občas dovolí pořešit pár emailů a pak do noci odpovídám na emaily nebo je rozesílám.

A takhle šikovný dítě mám :-) 

When you're so done at 9am

Dneska jsem toho měla plný zuby v 9 ráno, děti toho měly plný zuby asi od momentu, kdy se probudily. V 10, po 2.5 hodinách řevu jsem se k nim přidala. Patřím k rodičům, kteří na děti ječí párkrát do roka a vždycky mě překvapí: že ztratím hlas a že to Téčko srovná do latě. Stázka na mě nevěřícně koukala a pak v klidu škodila dál. Když se emoce uklidnily, děti jsem pomuchlovala, ujistila jsem je, že to jsem já, kdo má problém a že je mám ráda, i když ztratím kontrolu. A šlo se ven, tam jsme předali dvoje boty a zase jsme se vrátili. Pak uspat Stáz, když usla, tak jsem se dala do debaty, jestli to nosítko je originál nebo padělek a tím jsem prošvihla správný čas na odložení batolete. Bezvadný, měla jsem chuť se zahrabat. Tak jsem se aspoň schovala pod peřinu. Ovšem když tam za mnou Stázka vlezla a v puse měla asi 100 eur (Stázka teď ohlodává všechno - předávám lidem krabice s jejíma otiskama zubů), tak jsem zase rychle vylezla a měla jsem chuť ječet. Kamarádka mi napsala, abychom jeli k moři, což jsem zavrhla, protože 1) Stáz by se vrhala do vln, ale má rýmu a je tu asi 15°C a 2) po cestě by usnuli, takže bych je viděla až někdy do desíti - to v mém rozpoložení znělo jako katastrofický scénář. Ovšem nápad vypadnout byl výborný, tak jsme jeli na pizzu a pak jsem jim koupila čokoládový donuty. Díky tomuhle jsme odpoledne přežili v klidu a večer usnuli bez dramat (Teodor teda nechtěl jít spát se Stázkou, protože díky tomu, že přes poledne nespala, tak neměl čas bejt se mnou o samotě, tak jsem mu vyhověla). Když jsme šli k autu a děti si nesly ty příšerně nezdravý koblihy, tak se na mě několik lidí pohrdavě dívalo. A já si v duchu říkala "fuck you" a připomínala si článek ze včerejška, který byl o tom, že člověk má mluvit s lidma místo o nich (kuk sem), protože co je za daným chováním si můžem jen domýšlet a vlastně to nemusí být ani pravda. Nebo když mě vidíte, jak jsem protivná na děti, zatímco něco zuřivě mačkám do telefonu, tak to neznamená, že potřebuju dochatovat s kamarádkou, ale třeba to, že nám přede dveřma čeká ženská s dítětem, jde si vyzkoušet boty a my nejsme doma (a ona je děsně překvapená, že nesedíme doma na zadku), tak je potřeba to nějak vyřešit.

Boty. Boty se u nás skloňujou ve všech pádech, Stázka si za den změří asi tak stokrát nohu, přerovnává krabice, když zazvoní telefon, tak bere první boty, který uvidí a čeká u dveří (holka to už pochytila, že většinou když někdo volá, tak si jde vyzvednout objednávku), Teodor neustále opakuje "Boty ne. Máma sedí.", protože bohužel trávím spoustu času odpovídáním na emaily a blbý dotazy. Blbý dotazy fakt existujou.

Obchod frčí, je to neskutečný, jak moc se to rozjelo a jak to prostě nezvládáme, je to chaos a ta potřeba udělat si v tom nějaký řád je děsně silná, jen není kdy se zastavit a věnovat se tomu. Z našeho bytu se stala prodejna, už jsem vzdala pokusy o úklid, lidi sem nechodí na kontrolu ušula :-) A taky mi dochází, že moje představa, že až se obchod rozjede, tak budu moct bejt s dětma, byla totálně mimo. Děti sice můžou pomáhat dávat balíky do poštomatů, balit, ale holt na dotazy odpovídat neumí a tak nějak jim to vadí, že trávím čas u počítače a telefonu (a já se jim nedivím). A to, že jsme děsně vytížení, je důvod protivnosti všech stran. A já si začínám klást otázku, jak z toho...

Houpeme se

Poslední dobou u nás frčí kaluže, vlaky a houpy houpy. Vlastně ještě vaří. Před pár dny do repertoáru zabavy přidali to, že Teodor vaří "jako jídlo", které pak nabízí Stáz. Ta se do něj zahryzává jako do opravdovýho a Teodora tím strašně rozčiluje "Jako ham. Ne ham. JAKO. Tak neee." Moc mě to baví na ně koukat a dojímat se. Stázule samozřejmě taky vaří, takže mi věčně do pusy cpe talířky, hrnce...Foto nemám.

Jeden řve "hoopiii" "druhej "houpiiii"

Nosíme ven žlutou kačenu a T. testuje hloubku kaluží. "Ka(c)h(n)a plave" "Ka(c)h(n)a neplave" "Ka(c)h(n)a letí" (když mu jí Stáz sebere), "Ka(c)h(n)a spí" (když jí Stáz hodí na trávu - všechno spadlý v jeho slovníku spí)

Houpací prkno jsem chtěla ještě dřív než ho Utukutu (dřív Houpací prkno) začalo vyrábět. Našla jsem ho na Etsy, ale poštovné bylo tak drahé, že jsem si nechala zajít chuť. Pak přišlo Houpací prkno, a to zrovna v době, kdy jsme otvírali obchod. Chtěla jsem ho prodávat, jenže se ukázalo, že v Estonsku už houpací prkno mají a za nižší cenu (kuk na vippa.ee). Taky mi došlo, že k prodeji je potřeba masivní marketing, je potřeba lidem vnutit, že tu danou věc potřebují (nebo aspoň jim dát vědět, že něco takového existuje a že to je vlastně super). Na spamování v sociálních sítích jsem tehdá neměla jazykovou vybavenost a vlastně jsem ani moc nevěděla, jak že to funguje. V Estonsku rozhodně není houpací mánie a z vippy.ee nakupují především cizinci. Ta touha mít houpací prkno tam stále byla, ale zároveň jsem si říkala, no kam ho dáme? Bude to krám velkej...a co když to děti vůbec nezaujme, jak jsem četla v českých facebookových skupinách. Takže jsem pořád balancovala, k tomu se ještě přidalo "chtění" duhové houpačky, která je vizuálně velice lákává a četla jsem o ní, že má u dětí větší úspěch. A pak se to stalo. Jednou někdo v komentáři zmínil, že na Slovensku se dá duhová houpačka pořídit děsně levně (kuk na www.montoy.sk). A to byl ten "wake-up call". Napsala jsem jim, kolik by bylo poštovné do ČR, pak mi došlo, že bude lepší, když ho pošlou rovnou do Estonska. Tak jsem v místní Montessori skupině (která je teda dost mrtvá) zorganizovala hromadnou objednávku (čekala jsem, že bude levnější poštovné, což tak úplně nebylo). 

Výroba jim zabrala celkem dlouho a vytoužené balíky přišly den před naším odletem do ČR. Děti se o houpačku popraly a vlasně neměly vůbec šanci si jí užít. 

Duhová houpačka byl kup roku, předčila všechna má očekávání. V provozu je denně, hlavně teda Stázka se na ní houpe, houpe na ní kdeco (hlavně to, co Teodor nechce, aby houpala), dělá si z ní klouzačku, přelejzačku, podlejzačku...Prostě "hooopiiiii".

Jako opičí dráhy u nás frčej.

No a jak jsme byli v Česku, tak mi připadalo, že nám chybí nějaký ty hračky na hrubou motoriku, dědečkovi se do výroby ničeho nechtělo, babičce se zase do ničeho nechtělo investovat... (přece na ty 4 měsíce v roce, co tam tenhle rok strávíme/strávili jsme to nemá cenu). V tu dobu jsem zahlídla předprodejní akci od hrackytonka.cz - houpací prkno za 990 czk, no nekupte to. Navíc nejen super cena, ale i nejmenší rozměry na trhu = ideál pro náš pidibyt. No a kdyby se nechytlo, můžem ho nechat u prarodičů, že? 

Dodací doba byla 4 týdny a fakt do měsíce přišlo. Po rozbalení jsem si říkala, jestli je vůbec nějak ošetřený, asi není. Původně jsem si říkala, že ho nabarvíme, teď už vím, že jsme na to moc líní a že až jednou koupíme ten dům (rozhodli jsme se zůstat v Tallinnu), tak si pořídím malinový od Houpee nebo Utukuku :-) Větší rozměry si myslím, že budou taky k užitku.

Teodor, nepřekvapivě, měl k prknu hodně dlouho respekt, narozdíl od své sestry, která se k němu vrhala s tím svým "hííípiii". Ale jako "wow" efekt to nebyl, Stáz je na něj ještě malá. Nicméně musím říct, že každý dospělý, včetně mé mámy, se na něm zkusil zhoupnout, i já, a celkem se mi to líbilo. Po příjezdu z ČR jsem ho nechala nějakou dobu zabalený, přišlo mi, že na něj nemáme místo. Ale jednoho dne Stáz přelízala po duhový houpačce a já si říkala, že jí to půjde líp po houpacím prkně. A od tý doby tu je s námi v obýváku. Před pár dny si na něj Teodor lehl se slovy "Vlak spí" (Teodor se teď nechává oslovovat "vláčku"), Stáz si lehla vedle něj a oba se nechali houpat. Když je T. unavený, tak si do něj lehá "vlak spí", pak zase vstane "vlak nespí". Na prkně se, upřímně, nikdo ve stoje nehoupe, slouží jako tunel, přelejzačka a hlavně Teodorovo lůžko. 

Je to super pozorovat, jak se Teodor díky těm dvoum kouskům (plus ikea tunel a žíněnka) stává obratnějším, ještě bychom potřebovali nějaké balanční kameny a kladinu (a ten dům, kam bychom to všechno dali), určitě lepší investice než do kdejaký hračky (na ty se u nás stejně hlavně praší). A ze Stázule roste budoucí akrobatka, co na tom že nedá dohromady vkládačku nebo dvoudílné puzzle (T. v tomhle věku už skládal), hlavně že bude mít správně vyvinutý svaly :-)

Jak si žijeme

Nejdřív Stáz usínala pozdě večer, pak jsme jezdili po návštěvách (takže usínala pořád pozdě večer), ty následovala nekonečně dlouhá cesta zpátky do Estonska (o tý se možná jednou rozepíšu, byl to rozhodně silný zážitek), ze které jsem se několik dní vzpamatovávala a zároveň se snažila dát byt do nějaké prezentovatelné podoby. Někde v tomhle blázinci se nám rozjel obchod tak moc, že jsem každou volnou chvíli trávila  u telefonu, kde jsem dělala lidem internetovou poradnu (telefonát na téma "jakou má moje dítě nohu" bez rozměrů mě vyloženě pobavil), kontrolovala příchozí platby, přijímala návštěvy, které si potřebovaly před koupí zkusit boty a k tomu jsem ještě jezdila po různých akcích pořádaných naší barefootovou skupinou. Občas jsem nějaký ten střípek dala na Instagram, ale ani tam se toho moc o našich dnech nedozvíte a že jste tady určitě umírali zvědavostí, jak že se vlastně máme, když už přes měsíc nepřibyl žádný nový příspěvek, že? :-) Není za tím žádný vznešenější důvod jako třeba že jsem si o prázdninách chtěla užívat děti a ne sedět u pc, ani konspirační teorie jako třeba že je těhotná a tak furt jen spí...prostě fakt nebyl čas. Dneska je první den za x týdnů, kdy večer skoro nic nedělám.

Houpací prkno si získalo přízeň u všech členů rodiny

Děti rostou jako z vody a za ten měsíc udělaly obrovský pokroky, Teodor mluví ve tříslovných větách, každý den má nová slova a nové větné struktury a já se toho nemůžu nabažit. Prostě jako kdyby mu to v tý hlavě sepnulo a teď to jede rychlostí kulovýho blesku. Ta pasivní slovní zásoba se přelívá do aktivní a já se jen kochám. Chlapec si taky uvědomuje, že svým chováním dokáže ovlivňovat Stáz, takže jí věčně hecuje do zákazaných činností. Pak jí taky využíváme jako poskoka, když se nám večer už nechce z postele a T. potřebuje třeba vlak, tak pro něj pošleme batolátko. Stázka se teda zatím nerozmluvila (trochu jsem čekala, že už by mohla začít), ale zato dělá kotrmelce, šplhá na okna, každej den se houpe na duhový houpačce, přelízá přes houpací prkno, leze v tunelu, honí se s Charliem, obouvá si boty...

Oblíkne si sama spoďáry (obě nohy strčí do tý jedný díry), umí provlíknout nohy do legín, kdeco si sundá, věčně tu chodí v čepici/klobouku/helmě a ideálně ještě s baťohem nebo nosítkem. Ale co je asi ze všeho nejdůležitější, začíná chápat, že věci mají svoje místo/řád a začíná věci vracet na (domnělé. pokud neví, ona fakt není typ dítěte, co by nevědělo) původní místo.

Začali jsme chodit do Montessori školky 1x týdně asi na hodinu, Stázce se tam moc líbí, Teodorovi moc ne, hlavně nesnáší, když nějaký jiný dítě ječí nebo na něj šahá. Ale až začne plnej provoz, myslím, že by to mohlo jít. A když ne, zůstane se mnou ještě rok doma. Pak doufám, že obchod pojede natolik, že se do práce nebudu muset vracet

Hra na schovku je nejoblíbenější zábavou posledních dní. Sarah's silks jsou prostě bomba!

Máme auto a ta nově nabitá svoboda je skvělá. Miluju to auto a jsem neskutečně vděčná, že mi ho tatínek koupil. Včera jsem ho zvládla s dětma konečně převíst do Estonska -2 hodiny to trvalo, vopruz neskutečnej. Zato sjednání povinného ručení trvalo přesně 2 minuty včetně platby. Fakt zpětně nechápu, jak jsem toho tolik zvládla s dětma jen MHD, která k nám jezdí co 50 minut. 

Mimochodem tohle není vývozní značka ;)

Jo a čtu Marii Kondo, asi jediná knížka, na kterou si nacházím čas a ono to fakt funguje! Už jsme zásobili místní charitu několika pytlema věcí a zdaleka nekončím(e).

Exploze jazyka

S Teodorkem zažíváme explozi jazyka. Prostě dítě, co před měsícem nebylo schopný dát dvě slabiky dohromady, najednou dává dohromady slova, dokonce i tříslabičná! (chapadlo, zelená, červená) a dává dohromady první dvouslovné věty (pes hop hop, pes ham ham, pes papá), dneska večer řekl i svou první tříslovnou "pes papá maso" - na videu se to nepovedlo zachytit. A nejenom, že říká slova, ale mám pocit, že konečně plně rozumí otázkám "kde? kdo? kam? jakou barvu? kolik?..." - když si vzpomenu, jaké rozhovory jsme vedli před pár měsíci, tak ten skok je neskutečný a ty rozhovory jsou konečně o něco zábavnější. Ono to, že má podstatně širší slovní zásobu, tomu dost napomáhá. 

Babička mu vyprávěla příběh o psovi, kterého děti nabarvili na zeleno, pak pes skočil do vody a byl zase bílej. Strašně se mu líbí a dokonce ho spolu dokážem převyprávět.

Já: Děti měly "co?"

T.:"Pes"

Já: "Ano, měly psa. A nabarvily ho na jakou barvu?"

T: "Zelená"

Já: "Nabarvily ho na zeleno. A co pes udělal?"

T: "Hop"

Já: "Kam udělal hop?"

T. "Vodu" (voda, vodu - jediný slovo, který skloňuje ve dvou pádech)

Já: "Skočil do vody. A jakou pak měl barvu?"

T.: "Bí" 

Já: "Umyl se a byl bílý."

Je mi jasný, že oproti svým vrstevníkům je stále hluboce za opicemi a pořád je horkým kandidátem na nějakou diagnózu, protože prostě miluje ta svoje pravidla, ale tak nějak doufám, že s rozrůstající se slovní zásobou z toho vyroste.

Další výhodou s ozvučováním mláděte je, že se už snaží říct, co mu vadí místo aby jen mručil a mámo snaž se přijít, co mi vadí. Takže se naše dny staly velice poklidnými. Navíc se ozvučuje i Stázka, takže předpokládám, že oni začnou mluvit tak nějak spolu.

Po několika měsících, kdy si Teodor nechával říkat "sele" se jednoho rána probudil a řekl, že je pejsek, malej bílej pejsek. Přeměna způsobuje komické situace, protože zvyk je železná košile, takže na oslovení "děti" ječí "sele" a ukazuje na sebe. Tak se ho pak zeptám, jestli je sele a na to se usměje (mámo, ty seš úplně blbá) a řekne "ne", ukáže na sebe a zeptá se "co to toto?" a já mu řeknu, že "ty jsi přece pes" a on mi na to poví "jo". Hlavně že jsem mu nechala ušít zástěru s prasetem a dvěma selatama (ten počet byl dřív strašně důležitej) :-)

Na nočník! Od teorie k praxi

Zdá se, že se mi povedlo vystihnout Stázčino senzitivní období na učení se na nočník, protože za těch pár dní, co tu běhá od pasu dolů nahatá, udělala obrovský pokrok. Pomalu se učí ovládat svěrače - když se jí chce a řeknu jí, aby se vyčůrala, tak se vyčůrá :-) Taky ví, že se čůrá/kaká do nočníku. Zatím to teda nefunguje tak, že by si chodila na nočník pokaždé, když se jí chce, ale je vidět, že se jí to v hlavičce začíná spojovat. Pro styl na Medvídka Pů jsem se rozhodla, protože sundávání a nandavání si spoďárků proces zbytečně komplikovalo, ve městě to bude ovšem náročnější, přece jen tam je potřeba dodržovat určitý "dress code". Takže má holka 14 dní na to, aby to zvládla do dokonalosti :-) (už ani ne dva týdny a vyážíme na cestu zpátky :-o - jestli budem co půl hodiny na cestě čůrat, tak to bude vtipný)

Mega Bloks

Stavebnice Mega Bloks se u prarodičů objevila asi před rokem, kdy jsem mámě říkala, aby Téčku koupila Duplo. Vlastně ani nevím, proč nakonec přinesla tohle, asi se jí líbila myšlenka té dráhy. U 2,5 létého Teodora moc úspěchu neměla, protože je děsně nestabilní, ten návod, jak postavit to, co je na obrázku, byl děsně složitej, a za třetí, ty auta nejedou celou cestu dolů, ale musí se posunovat. A samolepky nám někdy v mezičase rozpustila Stázka. Ale přece to neprodáme/neposuneme dál, že?

Všudypřítomný bordel, protože chybí úložné prostory.

Stázka je naše naděje na hračky, které se u jejího staršího bráchy nechytly. No a Mega Bloks jí fakt zaujaly. Duplo totiž dohromady ještě nedá (můj brácha Teodorovi nakonec koupil menší sadu), protože je přece jenom titěrnější, ale tohle jí jde. Tím, že staví jen komíny, tak nestabilnost vlastně vůbec nevadí. A hlavně jí to dokážet zabavit na dlouhé minuty. Ono to je prima, že už si začíná hrát, že už není jen takové naše zvířátko :-) Doufám, že nám jich pár máma nechá odvízt si do Estonska, celou sadu rozhodně nepotřebujeme.