Teodor ( 5.4. 2014); Anastasia (4.4.2016); kontaktní rodičovství, mišmaš montessori, waldorf, pomalého rodičovství a ze všeho nejvíc respekt k dítěti jako lidské bytosti.
Tak jako jeden čas všichni pořizovali houpací prkno, tak teď je v kurzu Piklerův trojúhelník a my tentokrát nemohli být pozadu. Prkno jsem nepořizovala, ač v Estonsku vyjde levnějš a rozhodně kolem něj není stejná hysterie jako v ČR, protože mi jako "must-have" prostě nepřišlo. K Vánocům ho ovšem možná dostanou. Pikler mě dostal tím, že se po něm leze a jak je známo, tak díky lezení se procvičujou hluboké břišní svaly a taky pravolevá orientace (říká se tak střídání pravé nohy a levé ruky, že?) - oboje, co Teodor potřebuje jako prasátko drbání. Někde jsem totiž četla, že to střídání rukou a nohou je potřeba pro rozvoj řeči a o tom, jak špatně vyvinutý svaly se asi nemá cenu ani zmiňovat. Prostě potřebuje pohyb a ne sedět.
Když se objevila Stázka, bylo mi jasný, že to nedopadne dobře. Oblečení je na vyhození do koše.
Výroba nám zabrala asi 14 dní, kdy jsem tatínka fakt prudila, protože jinak by mu to trvalo podstatně dýl a dokončení bych se taky nemusela dočkat. Slíbila jsem mu, že když ho rychle vyrobí, že mu dám pokoj, a taky ho teď má. Při výrobě jsme byli líní přepočítávat palce na centimetry, takže nám z toho vylezlo trochu monstrum, ale co už. Tatínek sice nabízí, že ty tyče zkrátí, ovšem já v tom vidím další víkend plný připomínání, že to je potřeba vrátit do použitelnýho stavu. Naštěstí je složitelný, takže až se dětem omrzí, tak ho můžem složit a dát na stranu.
Děti byly od začátku nadšený, na Teodorovi je vidět, jak mu to přelízání jde čím dál líp. Stázule teda nepřeleze, prostě neví, jak na to, zkouší to různě skrz tyče :-)
Každej den ho několikrát přelezou, Stáz ho různě i podlízá, dneska jsem jí tam dala tunel, ten teď miluje. Časem přijdou "playsilks", tak z toho bude i domeček...
Náš (tentokrát fakt náš, protože jsem po večerech natírala tyče) výtvor jsem dala do několika skupin a ve všech se objevil dotaz na bezpečnost... Ano, děti můžou spadnout a oba dva i spadli, ale spíš proto, že nedávali pozor než že by to bylo nad jejich síly. Nic se jim teda nestalo, protože výška je cca 80 cm (originál má 70cm) a nepadali po hlavě, prostě lezli nahoru, nekoukali a sklouzli dolů. Když tam Stáz takhle visí, tak rozhodně nespadne, na to si dává bacha. Navíc si myslím, že pády v rozumné míře jsou pro děti prospěšné (když tam lezou, odklízím hračky okolo, aby padaly na rovnou zem), protože se učí, co jejich tělo ne/dokáže. Dotazy na stabilnost našeho monstra jsou naprosto bezpředmětné :-)
Jestli vás u čtení tohohle článku napadlo, jestli by nebylo lepší vzít děti na hřiště nebo do lesa, ano, určitě bylo. Ale to hřiště u našeho bytu je pro velký děti, po tamnějších lezačkách Teodor nemá šanci, nehledě na to, že lízt po nakloněné rovině je jednodušší než vertikálně. Tady má šanci uspět. Do lesa samozřejmě budem chodit (a i chodíme), ale prostě Pikler je navrženej pro děti, aby jim to šlo. Pikler je takový fajn doplněk k pohybu venku, uf, ještě že je jaro :-)
Děti opět oslavily měsíčniny, Stázce bylo včera 13 měsíců a Téčku je dneska přesně o 2 roky víc. Měla jsem jasnou představu, jak by úvodní fotka mohla vypadat...usmívající a objímající se děti někde v lese...
Upřímně, tohle je jediná publikovatelná fotka. Teodor místo aby jí objímal, tak do ní strkal, pak přišel na to, že to je děsná zábava, takže skvělá příležitost si opět připomenout, jak se k sobě navzájem chováme. A ani jeden neměl moc času se dívat do objektivu. No nic, tak třeba za pár měsíců mi ta sourozenecky zamilovaná fotka vyjde :)
Teodorovi se prořezaly všechny zuby (díky Bohu) a Stázce začaly růst (proč se děti neroděj se zubama?) - dneska se jí doprořezal druhej - proto tedy nadpis článku 20+2. Teď, když na ten nadpis koukám, tak mě napadlo, že by se mohlo zdát, že to je týden těhotenství. Ne, fakt není. Dvě děti jsou tak akorát, někdy moc, někdy málo, ale rozhodně třetí teď ne.
Říká se, že první rok se dvěma dětma je nejnáročnější, já bych řekla, že teprve teď to začíná bejt mazec. Jako ne že by ten první rok byl úplně jednoduchej, ale prostě teď to je náročnější, třeba v tom smyslu, že
Vstávaj o 2 hodiny dřív než na podzim nebo v zimě (delší dny jsou sviňa), ale chodí spát v podobnou dobu, takže Téčku nějaká ta hodina spánku chybí. Řešením by bylo spaní přes poledne, ale vidět ho do 10 večera od 6 rána by mě asi položilo.
Stáz je záškodník - když chcem s T. hrát nějakou stolní hru, tak nám bere figurky, sedá si na herní plán. U puzzle nám bere dílky a rozhodně se nenechá opít rohlíkem, prostě jde po tom, co máme v ruce my. Ani knížku si v klidu nemůžem přečíst, protože si na ní buď sedne nebo se nám jí snaží vyrvat z ruky. Když T. ječí, snaží se ho potěšit tím, že mu začne nosit jeho nedotknutelné schleichy nebo vláček. Fakt dík jako.
Každej má jinou představu, jak bychom měli trávit čas venku - Stáz je statická, potřebuje ochutnat, co nejvíc z jednoho místa, T. je chodec.
Stáz je všude a nikde. Má talent najít vodu - někdy se ptám, kde se všechna ta voda v bytě bere?
Stáz se nebojí házet nádobím - T., když kramařil, tak ho opatrně vyndaval, Stáz si stoupne na stůl a hází do dálky.
Shrnu-li to, Stázka je typický roční batole a prostě to s ní není jednoduchý. Na druhou stranu jsem ale čekala, že to s ní bude mnohem horší. Ona je totiž pořád takový to spokojený dítě, co brečí jen, když si natloukne (a ne vždycky), nebo se jí vezme něco z ruky (přitom stačí říct "dej" a ona to děsně ráda/pyšně předá), ale nikdy brek netrvá dlouho. A vztekání jako takový zatím ještě nepřišlo. V noci spí, ona fakt spí celou noc, pokud Teodor neprudí. Teď se teda budívá, protože jí rostou zuby, i přes den je plačtivější, což je pro mě nezvyk. Ta spodní jednička jí roste stejně křivě jako jí má Teodor a já :-/
Stázka je naše vopice - pořád někde leze - ale Piklerův trojúhelník zatím ještě nepřeleze, bojí se - dávám tomu maximálně měsíc - a taky se děsně vopičí. I lektorka na józe říkala, že je pohybově nadaná.
O tom, že Teodor si vymýšlí vlastní znaky k těm slovům, co umí říct, jsem už psala. Stázka jich tak půlku už má zmáklou (co jí vlastní motorika dovolí) - pár triků zachyceno ve videu od první minuty - tu první jsem jí nechtěla rušit od činnosti.
Říká:
"af" pro haf
"koko" pro slepici (ale podle mě slepici nepozná, prostě to slovo jen zopakuje)
"mimi" - to ví, že je panenka,
"bum"
"am" pro ham
"bam" pro bim bam
"mama" pro mámu
"nenene"
"da" jako ano
"de" jako dej
"na" jako na
"bíp" pro píp-píp (ptáček, taky jen bezduše opakuje, ptáčka asi taky nepozná)
"bí-bí" pro rybu (to podle mě taky jen opakuje, rybu nepozná)
"ká-ká" pro kačenu (pozná ty kačeny, co máme doma, ale jestli by poznala jinou?)
"ga-ga" pro husu (to asi spíš jen opakuje po Téčku)
"brm" pro auto
"pá-pá" nebo "bá-bá" pro pápá
"ap" pro hop, obzvlášť když stojí na svojí jídelní židličce, péruje a řiká si u toho "ap, ap", tak je mi trochu úzko.
a určitě ještě něco...jako řekla bych, že je na tohle fakt šikovná.
Momentálně se snaží utíkat a skákat (opět kopíruje Téčko), v MHD se už díky držení za opěradlo málem odlepila od země...Přijde mi, že je podstatně rychlejší chodec než byl T. v jejím věku, ale možná si to pamatuju špatně. Začaly jsme s tréninkem chůze ve městě, i když to je o nervy, tak to považuju za důležitý - u Teodora se to vyplatilo, od začátku se pohybuje v provozu, takže se velice rychle naučil před silnicí zastavit a málokrát se mi stalo, že by mi do silnice utíkal (samozřejmě v tomhle naprosto telecím věku kolem roku jo). Teodor si při tomhle tréninku spokojeně hoví v kočárku, zatímco babky na něj opovržlivě koukaj (začala hřbitovní sezóna a tedy opět příběhy s důchodcema v MHD) a Stáz je v sedmym nebi, že má rozlet.
Potvora mi tohle dělá i v MHD a řve u toho, babky z toho nemůžou a dávaj mi jasně najevo, že to dítě týrám. Až mě pustěj sednout, tak by Stáz mohla bejt míň vokální, ale jestli si myslej, že v kočárku by ani nedůtala, tak to se pletou. Jak to ty lidi dělaj, že jejich děti v kočárku seděj a prostě koukaj do blba??? To naše děti teda nedokážou (ok, Téčko už teď jo).
Koukala jsem na post z doby, kdy Teodorovi bylo taky 13 měsíců a uvědomila jsem si, jak o moc víc mi pomáhal, resp. měla jsem čas na jeho pomáhání, teď preferuju dělat si věci sama, což ne vždycky vychází. S čím mi pravidelně pomáhá je, že mi podává nádobí z myčky. Občas jí nechám nosit prádlo do pračky, případně vyndavat. (zapomínám dokumentovat)
Podávání nádobí má mnoho podob.
Na povel pohladí psa i Teodora, donese něco někomu a obecně je s ní sranda. O svoje jídlo se dělí se psem, kterej teda většinu nežere, ale to jí teda vůbec nevadí...za pár hodin si to z tý země sebere a sní. Stále především kojená, jídlo je spíš na zpestření, chápe nočník - resp. ví, že když se vyčůrá, může se v něm pak máchat. Jen je problém, že jsem na to lemra, dávám jí jen po spaní.
Vyleze si na židličku a dojí po bráchovi snídani.
Věčně nosí na ruce boty. Na józe to je vtipný, když tam pochuje s cizíma botama a dává je cizím lidem. Jo, jóga je utrpení pro matku, barefůtová kamarádka to nazývá "great teaching moments".
Teodor
Teodorek se v den svých 37 měsíčnin naučil říkat "mňaU", dokonce říká di-no,no-no, di-di, dino-no...ale furt mu nedochází, že by to mohl říkat jako slovo, prostě dino je furt jen "di", tak jako ostatní slova jsou jen
první slabika, vo(da), ká(ně), ko(s), mo(týl), po(moc), asi říká ještě něco, ale to si nevybavím. Má dvě slova: kytí a kapka, co jsou nezdvojený slabiky. Jo, prostě čím dál víc věřím, že začně mluvit, že do léta už by ty dvojslabičný slova mohl dát. Za 3 týdny letíme do ČR, tak to snad zase trochu pomůže.
Jinak vidím posun v myšlení, už to je fakt malý dítě, ne žádný batole, hraje si a dokáže si hrát sám dlouho, dokonce jsou první pokusy hry na něco. Pořád to je ale náš malej prudič, co z mýho pohledu nedělá nic moc užitečnýho, pomáhat se mu moc nechce (ale když už pomáhá, tak to je pomoc), záškodničí, ale narozdíl od Stáz to dělá úmyslně a přesně ví, za kterou niťku zatíhnout, oblíkat ani svlíkat se mu moc nechce (předpokládám, že se to naučí spolu se Stáz), rád se stále nechává krmit...
Pomáhá mi se Stáz, houpe jí na houpačce (i když houpačku nemá vlastně ráda), vozí jí v kočárku, když někde dělá nějakou neplechu, přijde mi to říct, vlastně jí nijak moc neubližuje (fakt pomohla věta z Aha! rodičovství - "Když ti Stázka bude něco brát, přijď za mnou, já ti pomůžu. Vždycky ti pomůžu" - a modeluju mu, jak to má řešit. Podle mě se takhle nestavím do role soudce ani rozhodčího, ale učím ho, jak to má řešit až bude umět mluvit a zároveň není v tý situaci ponechanej sám, protože on má vlastně jen jednu možnost - vzít jí to násilím a pak jí ještě jednu uštědřit, aby to už nikdy nedělala.
Miluje teď procházky do lesa, chodíme koukat na brouky, hledáme kytí, koukáma na ptáky (nedávno jsem zjistila, kolik jich už poznám), potřebujem koupit dalekohled...Taky začíná chápat, že věci se mění (že ze semínka bude kytí, že z vajíčka se vylíhne pták - na youtube se daj najít videa líhnutí, to jsem koukala).
Počítá do pěti a pokud chce ukázat, že je něčeho hodně, tak ukazuje 10 :-)
Ze zvířat stále miluje psy, prasata, selata a kačeny. Nutí mě ho oslovovat "sele" a Stázku "prase" - ona totiž takový malý prasátko je...
Před necelým rokem jsem byla na oslavě narozenin a od té doby mám tenhle článek v hlavě. Teodor se tam prolejval červenym pitím, vypil toho kolem litru (v tý době pil max 200ml za den), takže věčně potřeboval čůrat, dvouměsíční Stázka tam odmítala spát, takže jsem běhala od jednoho k druhýmu. Samozřejmě, že během odpoledne padly všechny náhradní tepláky. Blížil se hřeb celé oslavy, dort servírovaný přesně v čas, kdy se oslavenkyně narodila. Vybavuju si to jako kdyby to bylo včera. Neměla jsem do čeho převlíknout Teodora, do toho řvala nevyspalá Stáz a kousek ode mně nervózně přešlapovala maminka oslavenkyně s dortem v rukou, protože se blížila minuta M. Na moje poznámky, že to zvládnou i bez nás nereagovala, takže jsem ho oblíkla do mokrejch tepláků, co kdyby náhodou roční dítě mělo trauma z toho, že dort dostalo o minutu dýl, že? Dort jsem vysloveně přetrpěla, protože nás ještě čekala 40 minutová cesta vlakem + cesta MHD domů - přiznám se, že tohle zaměstnávalo mou mysl podstatně víc než narozeninové veselí. K pointě ale...bylo jasný, že musíme odjet, co nejdřív...Po oficiální části s dortem venku jsem se šla s dětma uklidit dovnitř do domu a popřemýšlet, jak tuhle situaci vyřešit. Fakt jsem měla chuť se zhroutit, když se v pokoji objevila jedna z hostů a zeptala se: "Jak ti můžu pomoct?" To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Odpověděla jsem, že potřebuju pro Téčko kalhoty. Sehnala mi dvoje od svojí neteře a i holčičí spoďáry. Problém vyřešen. Ta otázka JAK ti můžu pomoci? se mi hluboce zapsala do paměti. Ta ženská mi nabídla pomoc, ale ne nevyžádanou, zeptala se, co konkrétně potřebuju, jestli vůbec - dala mi tím najevo, že mě respektuje.
S nevyžádanou pomocí se setkávám celkem často - lidi pomáhající do MHD, aniž by se zeptali (nejhorší jsou vetší důchodci nebo podnapilí všeho věku) - jako ono na tom není nic špatnýho, jenže kolikrát tu pomoc nečekám a nejednou se stalo, že jsme Téčko málem vyklopili - lidi beroucí Téčko za ruku, aby mu pomohli do busu - teď už to T. bere s klidem, ale před půl rokem tím způsobili hysterák. Jako vlastně se Teodorovi ani nedivím, já bych z toho taky nebyla odvařená, kdyby mě chňapl cizí člověk...Přitom se stačí zeptat: Můžu vám pomoct? Jak vám můžu pomoct? Pokud potřebuju pomoc, umím si o ní říct, nebojím se lidem zaklepat na rameno, usmát se a požádat je, aby mi pomohli třeba s kočárem dolů a ještě jim dám instrukce, kde ho chytit (Xplory byl v tomhle zákeřnej). Nevyžádaná pomoc v MHD mě fakt vytáčí, protože z ní kolikrát vyleze spíš medvědí služba.
Kolikrát to děláme my dětem, že jim cpem svojí pomoc, aniž by o ní stály? Kolikrát se přistihnu, že Teodorovi začnu pomáhat, aniž bych se ho zeptala a pak se divím, že on je takovej, že už se kolikrát ani sám nesnaží. Někdy dětem něco nejde a když se jich zeptáme: Jak ti můžu pomoct? zjistíme, že jim třeba pomůže jen to, že na ně budem koukat nebo půjdem pryč, nebo jim něco podržímě - prostě úplně něco jinýho než si myslíme. A to je pointa celýho tohohle článku, vypsat se z traumatu z té oslavy prvních narozenin a připomenout, že děti si zaslouží náš respekt s otázkou "jak ti můžu pomoci?" místo toho, abychom jim cpali tu pomoc, kterou si my myslíme, že potřebují.
Tohle je prosím lupa - aby ten dlouhej text nebyl úplně bez obrázků - fotky z oslavy nemám.
Včera jsem se náhodou dostala k shlédnutí dvou třetitn webináře Nevýchovy na téma Sourozenců, resp. výchovy prvorozených. Neměla jsem velká očekávání a vlastně mě překvapilo, že jsem Katku vystála celou hodinu, ta zbývající půlhodina byla reklama na kurz, tedy ztráta čau. To, o čem mluvila, nebylo pro mě v ničem nové (než zaplatit x tisíc za kurz, stačí si přečíst Sourozence bez rivality nebo Aha! Rodičovství Sourozenci - vyjde na podzim), ale přesto je fajn si některé principy jednou za čas zopakovat, protože člověk prostě v mele všedních dní zapomíná. Nicméně i aha! moment jsem zažila, resp. Katka pojmenovala to, co mě v záblescích poslední rok napadalo - ona to nazvala dokonalé dítě=dokonalý rodič.
Jde asi o tohle - když se narodí první dítě, tak jsou z něj rodiče celí paf a tak nějak ho staví do role děsnýho šikulky v záři reflektorů (krásně papá, už stojí, jémine, on nandavá kroužky na tyč...), protože na to mají čas (a teda já si myslím, že prostě to mimino a jeho pokroky jsou fascinující) a taky proto, že mají pocit, že když jejich dítě bude "dokonalé" (v roce jíst samo, stavět věže, neflákat sebou o zem), tak to bude ukazovat i na ně, že oni jsou dokonalí rodiče, zjednodušeně řečeno. Přiznávám, že jsem se v tom našla. Ta touha být dokonalým rodičem s dokonalým dítětem tam byla, navíc ještě umocněna knihou Montessori from the Start. Včera jsem shodou okolností procházela začátky tohohle blogu, kdy Téčku bylo 12-13 měsíců. A najednou jsem viděla celkem obyčejný batole, který jsem svojí touhou po dokonalym montessori dítěti dovedla tam, kde ve dvou letech byl. Teda abych si jen nekřivdila, T. asi na to vysedávání u aktivit měl povahu, ale já to teda umocnila a dovedla ho k tomu, že prostě opakoval ty samý činnosti jen proto, že se v nich cítil bezpečně. Ono to totiž člověku dělá dobře, když všechny děti okolo požíraj tiskátka a náš Teodorek tiská a staví z nich věže (tohle stavění a balancování se ho drží do teď), jenže teď, ve třech letech, to je úplně jedno, jestli někdo začal vkládat tvary v 15měsících nebo ve 2 letech...prostě to umí všichni. No a Teodor třeba teď prostě neumí spojovat slabiky do slov. V sedmi letech to asi zase bude jedno, kdo začal mluvit ve 2 a kdo ve 4, že?
Proč o tom ale píšu, s narozením Stázky mi to došlo, že to Teodor je spoutaný mou organizací jeho času a hry a tak jsem si dala pohov (přesně tuhle frázi tam včera Katka taky použila), řekla bych, že mu to dalo ten rok a najednou je z něj spontánní dítě a já přemýšlím, že ho nedám do Montessori školky, ale do Waldorfský, protože pro něj chci, aby si hrál, nechci, aby se učil číst a počítat (ač možná, že v tý montessori pedagogice to není tak na sílu), jenže tam je průšvih, že tyhle školky jsou jen estonský a my potřebujem ruskou. Takže ač narození Stázky byl pro Teodora hustej šok, teprve teď mi dochází jak strašně moc velkej (a že se s tím vším vyrovnává až teď, kdy už je Stázka trochu rozumnější chodící "mimino"), tak nám toho hodně dala - naučila mě dát si pohov a nechat je zabavit se sami, naučila nás se mazlit a dělat blbosti a hlavně si dát pokoj s "dokonalým" rodičem a dětma. Ono totiž se dvěma dětma člověk fakt spoustu věcí řešit přestane, protože na to nemá čas/chuť nebo sílu. Příklad: před dvěma lety jsem nemohla z toho, jak se Teodor u jídla zašpiní, tak jsem ho radši krmila (a rád se nechá krmit i teď), Stáz se od začátku krmí sama, bordel kolem mi je ukradenej, hlavně, že nemusím krmit dvě děti (ideálně žádný) a sama se najít. Úklid židličky a podlahy beru jako skvělou příležitost se před nima schovat :-p
Celou zimu jsem se těšila na jaro a na to, že Stáz bude chodit a obecně že ty výpravy ven budou příjemnější. Jaro se někde zapomnělo, stále nám tu občas zasněží, Stázka začala chodit mnohem později než jsem očekávala, ale zase se rychle zlepšuje, ovšem jinak to je přesně jak jsem si vysnila. I to vypravování se není už takovej oříšek jako bejvávalo, oba dva totiž ven chtěj, tak spolupracujou (Teodor stále při oblíkání nemá ručičky a na každou pobídku, aby si to zkusil sám, odpovídá roztomile "ma-ma", ač dnes si sám nasadil čepici, což mi dodává víru, že se jednou oblíkne sám a že i začne mluvit) a já jsem si v tom, co kdy komu oblíknout, udělala celkem fukční systém.
Venku to je s nima super, Stáz to konečně baví a může objevovat svět sama za sebe, Teodor se už taky smířil s tím, že Stáz se po zemi pohybuje vlastníma silama. Sice občas narážíme na problém, že každý by potřeboval jiné tempo, ale obecně se umíme tak nějak dohodnout.
A takhle občas jdem domů, vždycky mám pocit, že u toho vypustím duši a slibuju si, že příště vezmu buďdvě nosítka nebo nosítko a kočár. Stáz nemá čepici, protože si jí věčně sundavá. Dneska objeven trik - s rukavicema jí neumí sundat.
Ona je hustá, klidně si do tý louže lehla a zkoušela se napít.
Chodítko pro Stáz je super vynález, zrychlí jí asi 150x, nemá totiž čas okusovat každej kamínek a projít každou louží. Samozřejmě, že když měl T. dneska kočárek, tak ho ona musela chtít tlačit - T. si dal záležet, aby byl na řadě vážně dlouho a Stáz ukázala, že se nebojí praštit sebou na zem, aby ukázala, jak moc ten jeho kočárek chce. A ta její radost, když konečně na ní přišla řada. T. samozřejmě miluje ten její vozíček :-)
Výpravy k lesu jsem zrušila, divnej chlap měl blbý kecy + děti se odtama vracely děsně špinavý.
Jako co se týče pobytu venku, chrochtám si blahem, jen by mohlo bejt teplejš, občas mi je vážně zima. A ty dvě děti jsou super, za pár měsíců se snad zabaví spolu samy a já budu mít klídeček :-p
Píšu od doby, kdy jsem se naučila psát a jak tak nad tím přemýšlím, tak to prostě k životu potřebuju. Forma i styl se mění, od povídek, kterými jsem bavila spolucestující v rychlíku ze Slovenska, přes deníčky, romány (fakt jsem ručně napsala dvě knížky), poezii až po blogování. Spousta děl se ztratila, ale mnohé, díky internetu, jsou bezpečně uschované. A právě dneska jsem si při zavírání milionu otevřených záložek prohlížeče na mobilu vzpomněla na dobu před 13 lety, kdy jsem si vylívala srdíčko do poezie, a tak mě napadlo se podívat, jestli ten web stále existuje - a ono jo. Vybavit si na tehdejší přezdívku nebylo vůbec těžký a najednou mi bylo zase 18 a byla jsem zdrcená rozchodem se svojí první láskou, resp. celým tím dramatem kolem (táhlo se to s náma několik let).
Čtu teď Aha! rodičovství - knížka, ve který je hodně pravdy, ale s některými částmi se nedokážu ztotožnit (snad brzo napíšu recenzi) - hodně se tam píše o emocích a mě napadalo, že je na tom hodně pravdy. Když jsem četla ty svoje výtvory z doby před 13 lety, tak jsem se cítila jako by to bylo včera, vybavovalo se mi, o čem jsem si myslela, že je dávno zapomenuté. Stejně jako přečtení pár básniček dokáže vrátit vzpomínky, tak stejně to s námi dokáží děti, a proto je ve výchově dětí jinak nejdůležitější se naučit pracovat sami se sebou, vrátit se do dětství, znovu si prožít ta dramata, křivdy, ublížení, aby se všechny ty potlačované emoce dostaly na povrch a člověk mohl dojít k uzdravení a vychovávání jinak. Po narození Teodora se mi vracely vzpomínky z dětství, které byly zasunuty někde hodně hluboko, dokonce jsem si i vybavovala pocity osamění - máma mi pak říkala, že jsem jako mimino byla hodně sama (studenej odchov) - takže rozhodně to není tak, že si děti řekněme z věku do 3 let nic nepamatujou. No a teď, jak jsem unavená, Teodor protivnej, Stázka klasický roční batole, tak kolikrát slyším, že mluvím jako moji rodiče, používám stejné fráze i metody (teda děti nebiju, ale občas bych si měla umejt pusu mejdlem). Obecně to je strašně zajímavý, jak rodičovství může mít neuvěřitelně terapeutický vliv na psychiku rodiče (během těch třech let jsem udělala neskutečný pokroky, co se seberůstu týče) a za to jsem asi svým dětem nejvděčnější, že skrze ně docházím k uzdravení sama sebe. Ale jako jo, je tam pořád na čem pracovat.
Dala bych sem nějakou tu básničku, jenže to byste si jí pak mohli vygooglit a najít i tu tvorbu, kterou jsem neměla odvahu dneska znovuotevřít. Prostě nemusíte o mě vědět všechno :)
Básničku sem nedám, ale svoje 18-leté já sem klidně dát můžu :-)
