Dneska ráno jsem četla tenhle článek, se kterým se dokážu ztotožnit, pak jsem si přečetla pár komentářů pod a nestačila se divit...
Vy, co mě sledujete na Modrém koníkovi už nějakou dobu, tak jste si možná všimly, že jsem domácímu vzdělávání otevřená, obecně bych nerada, aby Téčko chodilo do obyčejný školy, ač s prestižním jménem (s tím, že to dítě bude blbý se prostě nepočítá :), zároveň si ale nepřijdu dostatečně kvalifikovaná na to, abych ho doma učila sama. Navíc tím, že jsme v Estonsku a ani jeden z nás rodičů není Estonec, tak o to to je komplikovanější. V praxi si to prostě neumím představit. Jako schůdná alternativa by mi přišla Montessori škola, ale má to háček - v Estonsku zatím žádná taková není. A stěhovat se kvůli tomu do ČR? Nicméně školní docházka je až za dlouho, momentálně řeším, jak to udělat, aby nemusel do školky a snad se to zadaří. O svých důvodech pro neinstitucionální vzdělávání se možná rozepíšu někdy jindy.
Zpátky ke komentářům *- podle mě ukazují přesně to, co se na školství kritizuje - absenci kritického myšlení, stádnost a jistá čtenářská negramotnost. Diskutující si nevšimli, že psycholožka neodsuzuje respektování autority jako takové, ale odsuzuje respektování vynucených autorit, prostě že absolvent svobodné školy nesklopí před šéfem hlavu, ale bude problém řešit nebo se poohlídne po práci jinde. Dá se také předpokládat, že většina absolventů takovéhoto vzdělávání nenastoupí makat do fabriky, ale spíš se bude realizovat ve vlastních projektech. Ono jde o to, že alternativní vzdělávání není pro každého, do svobodných škol/domácího vzdělávání by se měli pouštět jen lidi, kteří tomu věří (proto komentář s romskými spoluobčany je totálně mimo - dá se předpokládat, že ten, kdo se rozhodne pro domácí vzdělávání se svému dítěti věnuje, poskytuje mu dostatek podnětů a sám je na určité inteligenční rovině, zatímco pravděpodobně většina sociálně slabých toto dítěti nezajistí a děti porostou jako dříví v lese. Tam se neposkytuje živná půda pro dětskou zvídavost a touhu po učení se.).
Vyzdvihovat socializační rozměr školy mi přijde trochu mimo - zavřou vás do třídy s 25 dětma, se kterýma nemáte nic společnýho kromě věku. Jsou tam děti hloupé, průměrné a chytré. Pomalé a hloupé děti mě rozčilovaly, fakt jo, já jsem zase rozčilovala je, že jsem nebyla dobrá v míčových hrách. Mnohem lepší to bylo s dětma v zájmových kroužcích, tam jsme měli aspoň něco společnýho a nejlepší bylo kamarádění se s dětma z vesnice. Jasně, v životě se potkáme s lidma z různých prostředí, na druhou stranu možná taky ne. Později na osmiletém gymplu jsme byli dobrá parta, jeden můj spolužák před nástupem na vš řekl, že jsme takový ghetto a že se budem divit až nastoupíme na vejšku. A fakt jo. Já z těch holek na peďáku nemohla a ony asi ze mě taky ne. Pointou ovšem bylo, že jsem se vlastně s lidma mimo svou názorovou skupinu nijak nestýkala...s ostatníma jsme se postupně naučily ko-existovat.
Jan Nováček napsal: Kamarád se rozvedl, Manželka odjela s dítětem do Prahy a dala ho do školy kde se jen chválí a nejsou známky. Bylo stejné jako v článku. (začátek, dočíst to nešlo) Po 2 letech docílil kámoš návratu do normální školy. Bohužel malý Tomáš neumí psát ani počítat a vrstevníkům nestíhá . Maminka by zasloužila výprask, ten kluk byl v pohodě , bohužel už není.
Tohle mi připadá jako krásný příklad toho, že čtenář nepochopil, o co ve svobodné škole jde: nejde o to dítě "JEN" chválit nebo chválit a trestat, učitel je tam od toho, aby byl dítěti průvodcem, aby ho motivoval, případně usměrňoval, dával mu realistickou zpětnou vazbu, ne aby žákovi pořád dokola říkal, že je šikulka a jak je dobrý.
Hodně se v komentářích (na první stránce, nemám sílu to číst dál) objevuje, že to přece nejde, aby si dítě dělalo, co chce. Ono jde o to, že dítě dělá to, co ho zajímá (viz Montessori princip), není to o tom, že si ho celej den nikdo nevšimne a ono si roste jako dříví v lese, učitel/rodič tam je od toho, aby dítě vedl. Takže dítě třeba zajímají auta, tak si prostě bude číst knížky o autech, naučí se princip motoru, pravidla silničního provozu, atd. Sama si pamatuju, jak moc jsem se dokázala naučit v krátké době, pokud mě to zajímalo.
Když jsme s Téčkem v srpnu chodili do jeslí/školky na adaptační dny, tak mi došlo, jak strašně ujetej je ten systém - učitelka se rozhodla, že se budou učit barvy, naprostou většinu dětí to nezajímalo, nechápaly, o co se jedná...prostě naprosto ztracený čas. Nebo to, že se jedlo ve 12:30, to byla doba, kdy se Teodor probouzel z poledního spánku...Dobře, dneska, o pár měsíců později, by s tím asi neměl problém, ale pointa je taková, že všichni museli čůrat, jíst, zpívat, kreslit, bla bla bla ve stejnou dobu. V tomhle je mi Montessori sympatičtější, i když tam mi zase chybí ten láskyplný a dětsko-fantazijní rozměr. Sama si pamatuju, jak na gymplu byl oběd většinou až po 6. vyučovací hodině, tedy ve 13:40 a jak jsem od 12 měla hlad a od 13hod nedělala nic jinýho než sledovala hodinky, kdy už se konečně budu moct jít najíst.
Na druhou stranu chápu, že stádní vyučování je efektivní, co se týká výchovy nevyčnívajících jedinců :) To se mimochodem potvrdilo i v komentářích komentujících :)
* Jsem příliš líná hledat konkrétní citace, musíte mi věřit, že si nevymýšlím :)
Monday, November 30, 2015
Healing
The scar looks so much better now, it seems like it shrank in length, so I am not that freaked out about his forehead in future any more. I also got over the guilt feelings, even though I am still quite sick when I remember standing on a bus stop with a crying toddler covered in blood feeling over-whelmed. Tomorrow they're going to take the stitches out, I'm quite curious how the scar will look like.
Side note: If your friend/acquaintance/family member tells you about a horrible accident their child had, even though you don't think it was that horrible, don't say it was nothing, it happens all the time, etc.. It might be true that objectively it was nothing, but for the person it feels very real.
Side note: If your friend/acquaintance/family member tells you about a horrible accident their child had, even though you don't think it was that horrible, don't say it was nothing, it happens all the time, etc.. It might be true that objectively it was nothing, but for the person it feels very real.
Friday, November 27, 2015
An experiment
Teodor agreed to fall asleep with his dad yesterday. I don't have to mention how happy it made me :)
His dad is super-effective when it comes to making T. and himself sleep - the process is pretty easy, he falls asleep within 5 minutes and Teodor gives in a bit later. A few hours later, both still asleep, they took up most of the bed, I decided to sleep in the living room to see if T. would sleep through the night.
Interesting fact: Charlie doesn't make noise in the evening in order to wake Teodor up (which was my suspicion), it is just his way of making himself comfortable before the long night nap.
Around 10pm, I heard the first sobbing from the bedroom (my usual bedtime), decided not to go there to see what happens. He fell back asleep. Yay.
The next memory is being in bed having Teodor hanging on my breast. Since then, the night was a disaster, he was waking up way too often, cried a lot,...we had to take two trips to the bathroom (his diaper was dry in the morning) and it all ended at 6:40 when he handed me Tula carrier, took his loveys and was ready to be carried. Me was absolutely not. So, I carried him for like 5 minutes (there was no way he was going to fall asleep this "late" in the morning) just to calm him down, put him back to bed and we were lazy for another half an hour. After that, I played some youtube songs for him while I got some more sleep. Yes, I did something I would probabbly look down at a few months ago. Today I felt it was a good thing :)
The conclusion: his dad can make him sleep but I have to join Teodor in bed at usual time.
His dad is super-effective when it comes to making T. and himself sleep - the process is pretty easy, he falls asleep within 5 minutes and Teodor gives in a bit later. A few hours later, both still asleep, they took up most of the bed, I decided to sleep in the living room to see if T. would sleep through the night.
Interesting fact: Charlie doesn't make noise in the evening in order to wake Teodor up (which was my suspicion), it is just his way of making himself comfortable before the long night nap.
Around 10pm, I heard the first sobbing from the bedroom (my usual bedtime), decided not to go there to see what happens. He fell back asleep. Yay.
The next memory is being in bed having Teodor hanging on my breast. Since then, the night was a disaster, he was waking up way too often, cried a lot,...we had to take two trips to the bathroom (his diaper was dry in the morning) and it all ended at 6:40 when he handed me Tula carrier, took his loveys and was ready to be carried. Me was absolutely not. So, I carried him for like 5 minutes (there was no way he was going to fall asleep this "late" in the morning) just to calm him down, put him back to bed and we were lazy for another half an hour. After that, I played some youtube songs for him while I got some more sleep. Yes, I did something I would probabbly look down at a few months ago. Today I felt it was a good thing :)
The conclusion: his dad can make him sleep but I have to join Teodor in bed at usual time.
Thursday, November 26, 2015
Our days after the accident
I admit it, I feel guilty and incredibly sorry for not preventing the fall and causing him the scar. I knew it could (not might but really could is the right modal verb) happen but I chose to let the universe decide if it does. Now he has a 5 cm scar on his approximately 10 cm forehead. And it's going to stay for several years until it fades away.
The dad takes it better than I expected, he thinks that a boy should have some scars and accidents...and maybe there's some true in it but still, these should happen when he's a bit older and on his own (not under a watch of his mother).
He totally doesn't care about the scar, he noticed it yesterday in the mirror and that was it. It seems like it doesn't hurt him or annoy him at any way, even when he's rubbing his face against the mattress before falling asleep. I guess one day he'll be boasting about his great fall.
For some reason he has become a daredevil - I feel like he wants to take more trips with the emergency car, he has become a climber, jumper and generally he has had so many wonderful ideas this week that we are back to two walks per day, in the afternoon he rides his motorbike for at least a kilometer in order to make him a bit tired. Those walks also make me feel better, obviously pregnant people need to walk a b to keep themselves in shape.
Monday, November 23, 2015
Bláznivej den
Dnešní dopoledne jsem měla fakt dobře naplánovaný: Ráno vezme psa ven tatínek, my si s Téčkem uděláme líný ráno a pak pojedem busem do města, abych ho nemusela na procházce honit, že nám za chvíli jede MHD. Ve městě dojdem do knihovny, kousek odtamtud je i porodnice, tak se tam zajdu objednat na 4d ultrazvuk. No a za 2 hodinky budem doma.
Náš tatínek má novou střílečku, to znamená, že se na 14 dní proměňuje v pařana, takže šel spát dneska ráno ve 4, což v praxi znamenalo, že prostě nedokázal vstát o 10 minut dřív, aby vzal psa ven. Fajn, psa před barák může vzít sama, on to těch pár hodin, co budeme pryč, vydrží a až Téčko usne, vezmu ho před barák znova a pak půjdem na regulérní procházku. Pes venku pobíhal jak splašenej (sníííííííííh), na čůrání neměl čas, dvakrát ze sebe vymáčkl pár kapek, no co naplat, plán byl, že za 3 hodiny budem zpátky, a to prostě vydrží aniž by to bylo nějaký týrání.
Dalším menší změnou plánu byl příjezd tramvaje vyrobené v ČSR místo té nízkopodlažní španělské. No co, Xplory je v tomhle dokonalej kočár, takže když se nikdo nenabídl s pomocí, tak jsem kočár zvládla do ní vytáhnout sama. Při výstupu kolem nebyl nikdo, kdo by se zdál vhodným adeptem na pomoc, tak jsem poprvé vystupovala se sklopenými koly a kupodivu žádnej problém. Blahořečila jsem své volbě kočáru - ač má Xplory určité nedostatky (ve sněhu se s ním jezdí fakt blbě), do města je dokonalej.
V knihovně dítě odmítlo dát knihu z ruky, takže v rámci nerozeřvání potomka pro návštěvu porodnice jsem výpůjčku prodloužila. To, že knihu běžně ignoruje, nemusím zmiňovat, že? :)
Cestou dovnitř do porodnice jsem kočárkem narazila do dveří, což dítě rozbilo a začal ječet...vlastně nevím, co mu bylo, jen že rozhodně nechtěl jít dovnitř (od tramvaje šel pěšky, rozdával úsměvy na všechny, byl roztomilej až na půdu :), jenže nebylo zbytí. Tiché nemocniční předsálí, spící novorozeňata před cestou domů a řvoucí Teodor. Na registraci byly děsně příjemný ženský, pamatovaly si nás ještě z dob, kdy jsme tam chodili s Téčkem cvičit, snažily se Téčko rozptýlit, zabavit...když z květinky od naproti vylezla ruská tetka a začala na Téčko řvát. To jsem fakt koukala a nevěřila. Téčko taky nevěřilo, asi 10 sekund, pak spustil znova. No, každopádně objednat jsme se zvládli, za ty dva roky UTZ podražil o 16 euro :-O
Tím, že se Teodor pohyboval na vlastní pohon, byli jsme v časovém skluzu, ale do kočárku se posadit nechtěl dát a já jako líná těhule jsem neměla chuť se s ním dohadovat. Takže ten půlkilometr na zastávku busu domů měl jít pěšky. Cestou jsme potkali holuby, dalo mi to dost práce ho přesvědčit, aby jim zamával a šli jsme...a pak u jednoho domu byly 2 nízký schody, takže šup nahoru a dolů, to byla legrace. No, takže když jsme potkali další schody, mnohem vyšší a ve větším množství, dítě bylo na vrcholu blaha a vydalo se na výšlap, poprvé jsem ho cestou dolů jistila, pak jsem, jako líná těhule, ho pozorovala jenom zezdola a říkala si, že je na nejlepší cestě, aby spadl...jenže se mi nechtělo dělat scénu před lidma, co čekali na bus a taky se mi s ním nechtělo tahat...takže jsem vyčkávala, co bude. A bylo. Najednou nahoře začal poskakovat (skok snožmý zvládá jen na rovné ploše) a pak, že půjde dolů...ale to by byla nuda, jak už byl v ráži, tak že skočí, v jeho provedení to je spíš převážení se a vybalancování na dlouhé rovné ploše níže...jenže místo dlouhé rovné plochy tam byly další schody. Když jsem ho zvedla, byl celej od krve. Překvapení, padá totiž celkem běžně, ale nikdy se mu nic nestalo, maximálně boule. Pak jsem viděla tu tržnou ránu přes půlku čela. Fuck. Co teď? Narvat ho do kočárku, jet zpátky do nemocnice (vedle porodnice je i dětská poliklinika) a pravděpodobně nechat si zapatlat od krve celej kočár nebo zavolat záchranku, je to vůbec úraz vhodný pro volání záchranky? Ale když půjdu zpátky do nemocničního areálu, nevím vůbec kam jít...takže jsem se rozhodla zavolat záchranku. Jedno zazvonění a telefon umřel. Dítě stále hystericky řve. Říkám ženský na zastávce, aby nám zavolala záchranku, přijde mi děsně pomalá. Záchranku jsem čekala do 2 minut, čekala jsem, že dorazí z tý nemocnice, odkud jsme odešli. Přijela za 10 minut, fakt dlouhých 10 minut, dítě v rukou těžklo, asi mu byla i trochu zima (byl oblečen na běhání), celej zkrvavenej, já od krve, fuj... Když jsme nastoupili do sanitky a já viděla osamocený kočár uprostřed ulice, tak mě teda polejvala hrůza (ano, jsem materialista), nakonec ho teda taky naložili a mohli jsme jet. Dítě cestou usnulo, neb už byl jeho čas poledního spánku.
Na pohotovosti nás vzali přednostně, to bylo fajn. Dítě řvalo, ovázaná hlava, lidi blbě koukali, ale co... K dítěti se ovšem doktorka a sestry chovaly jako k objektu a ne jako vystresovanýmu batoleti. Jako na jednu stranu to chápu, ale na druhou, tu mateřskou, mi to přišlo hrozný. Jakmile ho položili na stůl, tak ho obalily dekou a jaly se ho opichovat a zašívat. Nepromluvily na něj ani slovo. Bylo vidět, jak se bojí. Nakonec se mi povedlo říct, co chtěl slyšet (pryč, chceš pryč), takže se začal uklidňovat a dalo se s ním vyjednávat. "Chceš pryč, tak jestli chceš rychle pryč (viz Karp a opakování klíčového slova), musíš klidně ležet, bude to rychlejš hotový." Nevěřila jsem, ale celkem to fungovalo. Doktorka mi říkala, ať se nekoukám, jak to zašívaj, že mi bude blbě, jenže mě to tak fascinovalo (navíc jsem Téčku mohla říkat, že ještě tolik a tolik..bla bla bla), že jsem od toho nemohla odtrhnout zrak.
U rentgenu jako těhule jsem s ním bejt nemohla, naštěstí žádná prasklina ani zlomenina.
A teď jak domů? Napsat chlapovi smsku (telefonát by telefon nedal), aby nám objednal taxíka a riskovat spoustu otázek nebo jet domů MHD? Vzhledem k tomu, že na dítěti byla vidět značná únava, rozhodla jsem se pro MHD, cestou na zastávku usnul a spal až domů. Prospal i celou procházku se psem (fakt jsem se děsila toho, že zůstanem v nemocnici a pes bude trpět plným močákem). Jenže při příchodu domů se probudil a díky tomu byl super protivnej.
No, o pár hodin později se prospal pár minut v nosítku, nakojil se a Téčko je zpátky, o jizvě ani neví...v zrcadle na ní nereaguje. Jen teda obvaz vyžadoval sundat a vzhledem k tomu, že mu je šití totálně ukradený, tak to neberu jako špatnej nápad, ač bylo od doktorky doporučeno to udělat až zítra.
Náš tatínek má novou střílečku, to znamená, že se na 14 dní proměňuje v pařana, takže šel spát dneska ráno ve 4, což v praxi znamenalo, že prostě nedokázal vstát o 10 minut dřív, aby vzal psa ven. Fajn, psa před barák může vzít sama, on to těch pár hodin, co budeme pryč, vydrží a až Téčko usne, vezmu ho před barák znova a pak půjdem na regulérní procházku. Pes venku pobíhal jak splašenej (sníííííííííh), na čůrání neměl čas, dvakrát ze sebe vymáčkl pár kapek, no co naplat, plán byl, že za 3 hodiny budem zpátky, a to prostě vydrží aniž by to bylo nějaký týrání.
Dalším menší změnou plánu byl příjezd tramvaje vyrobené v ČSR místo té nízkopodlažní španělské. No co, Xplory je v tomhle dokonalej kočár, takže když se nikdo nenabídl s pomocí, tak jsem kočár zvládla do ní vytáhnout sama. Při výstupu kolem nebyl nikdo, kdo by se zdál vhodným adeptem na pomoc, tak jsem poprvé vystupovala se sklopenými koly a kupodivu žádnej problém. Blahořečila jsem své volbě kočáru - ač má Xplory určité nedostatky (ve sněhu se s ním jezdí fakt blbě), do města je dokonalej.
V knihovně dítě odmítlo dát knihu z ruky, takže v rámci nerozeřvání potomka pro návštěvu porodnice jsem výpůjčku prodloužila. To, že knihu běžně ignoruje, nemusím zmiňovat, že? :)
Cestou dovnitř do porodnice jsem kočárkem narazila do dveří, což dítě rozbilo a začal ječet...vlastně nevím, co mu bylo, jen že rozhodně nechtěl jít dovnitř (od tramvaje šel pěšky, rozdával úsměvy na všechny, byl roztomilej až na půdu :), jenže nebylo zbytí. Tiché nemocniční předsálí, spící novorozeňata před cestou domů a řvoucí Teodor. Na registraci byly děsně příjemný ženský, pamatovaly si nás ještě z dob, kdy jsme tam chodili s Téčkem cvičit, snažily se Téčko rozptýlit, zabavit...když z květinky od naproti vylezla ruská tetka a začala na Téčko řvát. To jsem fakt koukala a nevěřila. Téčko taky nevěřilo, asi 10 sekund, pak spustil znova. No, každopádně objednat jsme se zvládli, za ty dva roky UTZ podražil o 16 euro :-O
Tím, že se Teodor pohyboval na vlastní pohon, byli jsme v časovém skluzu, ale do kočárku se posadit nechtěl dát a já jako líná těhule jsem neměla chuť se s ním dohadovat. Takže ten půlkilometr na zastávku busu domů měl jít pěšky. Cestou jsme potkali holuby, dalo mi to dost práce ho přesvědčit, aby jim zamával a šli jsme...a pak u jednoho domu byly 2 nízký schody, takže šup nahoru a dolů, to byla legrace. No, takže když jsme potkali další schody, mnohem vyšší a ve větším množství, dítě bylo na vrcholu blaha a vydalo se na výšlap, poprvé jsem ho cestou dolů jistila, pak jsem, jako líná těhule, ho pozorovala jenom zezdola a říkala si, že je na nejlepší cestě, aby spadl...jenže se mi nechtělo dělat scénu před lidma, co čekali na bus a taky se mi s ním nechtělo tahat...takže jsem vyčkávala, co bude. A bylo. Najednou nahoře začal poskakovat (skok snožmý zvládá jen na rovné ploše) a pak, že půjde dolů...ale to by byla nuda, jak už byl v ráži, tak že skočí, v jeho provedení to je spíš převážení se a vybalancování na dlouhé rovné ploše níže...jenže místo dlouhé rovné plochy tam byly další schody. Když jsem ho zvedla, byl celej od krve. Překvapení, padá totiž celkem běžně, ale nikdy se mu nic nestalo, maximálně boule. Pak jsem viděla tu tržnou ránu přes půlku čela. Fuck. Co teď? Narvat ho do kočárku, jet zpátky do nemocnice (vedle porodnice je i dětská poliklinika) a pravděpodobně nechat si zapatlat od krve celej kočár nebo zavolat záchranku, je to vůbec úraz vhodný pro volání záchranky? Ale když půjdu zpátky do nemocničního areálu, nevím vůbec kam jít...takže jsem se rozhodla zavolat záchranku. Jedno zazvonění a telefon umřel. Dítě stále hystericky řve. Říkám ženský na zastávce, aby nám zavolala záchranku, přijde mi děsně pomalá. Záchranku jsem čekala do 2 minut, čekala jsem, že dorazí z tý nemocnice, odkud jsme odešli. Přijela za 10 minut, fakt dlouhých 10 minut, dítě v rukou těžklo, asi mu byla i trochu zima (byl oblečen na běhání), celej zkrvavenej, já od krve, fuj... Když jsme nastoupili do sanitky a já viděla osamocený kočár uprostřed ulice, tak mě teda polejvala hrůza (ano, jsem materialista), nakonec ho teda taky naložili a mohli jsme jet. Dítě cestou usnulo, neb už byl jeho čas poledního spánku.
Na pohotovosti nás vzali přednostně, to bylo fajn. Dítě řvalo, ovázaná hlava, lidi blbě koukali, ale co... K dítěti se ovšem doktorka a sestry chovaly jako k objektu a ne jako vystresovanýmu batoleti. Jako na jednu stranu to chápu, ale na druhou, tu mateřskou, mi to přišlo hrozný. Jakmile ho položili na stůl, tak ho obalily dekou a jaly se ho opichovat a zašívat. Nepromluvily na něj ani slovo. Bylo vidět, jak se bojí. Nakonec se mi povedlo říct, co chtěl slyšet (pryč, chceš pryč), takže se začal uklidňovat a dalo se s ním vyjednávat. "Chceš pryč, tak jestli chceš rychle pryč (viz Karp a opakování klíčového slova), musíš klidně ležet, bude to rychlejš hotový." Nevěřila jsem, ale celkem to fungovalo. Doktorka mi říkala, ať se nekoukám, jak to zašívaj, že mi bude blbě, jenže mě to tak fascinovalo (navíc jsem Téčku mohla říkat, že ještě tolik a tolik..bla bla bla), že jsem od toho nemohla odtrhnout zrak.
U rentgenu jako těhule jsem s ním bejt nemohla, naštěstí žádná prasklina ani zlomenina.
A teď jak domů? Napsat chlapovi smsku (telefonát by telefon nedal), aby nám objednal taxíka a riskovat spoustu otázek nebo jet domů MHD? Vzhledem k tomu, že na dítěti byla vidět značná únava, rozhodla jsem se pro MHD, cestou na zastávku usnul a spal až domů. Prospal i celou procházku se psem (fakt jsem se děsila toho, že zůstanem v nemocnici a pes bude trpět plným močákem). Jenže při příchodu domů se probudil a díky tomu byl super protivnej.
No, o pár hodin později se prospal pár minut v nosítku, nakojil se a Téčko je zpátky, o jizvě ani neví...v zrcadle na ní nereaguje. Jen teda obvaz vyžadoval sundat a vzhledem k tomu, že mu je šití totálně ukradený, tak to neberu jako špatnej nápad, ač bylo od doktorky doporučeno to udělat až zítra.
Sunday, November 22, 2015
Sunshine and snow
We got some snow, some slush and some frozen slush in the last two days- Teodor, not surprisingly, hates it all. I'm so sorry I don't have a camera to take a video of him walking on the frozen slush, trying to ride his motorbike while his feet are sliding...Either he gets over it or we're going to have a super annoying winter :)
About cars and becoming mainstream-ish
Do you remember me whining about our son's love for cars a few months ago and about my struggle to buy him one? Well, a lot has changed since then.
My idea of playing with cars as an "useless" fun came from the book Montessori from the Start where the authors stated that an 18-month-old child doing zoom zoom (in our case: brm-brm) gains totally nothing useful from it. Having a 19-month old I can say it is not true (noticed some time ago, not only now). He learns how to push the cars, which one fits in the Melissa and Doug house (only 2, the other ones are just way too big and it really frustrates him), which one can go under the Grimm's rainbow arc, that Charlie wouldn't push the car back...
First of all, let me clarify that I have totally nothing against mainstream parents (what is a mainstream parenting, anyway?), I just had this idea of being an extra-ordinary alternative parent who would be raising a "super-human baby". Sometimes I was wondering why all people don't want to have "super babies", but then I realized that if everyone was extra-ordinary, then it would become a norm...and not everybody wishes for their child to stand out, neither does the state wish that (most of the society has to be sheep-ish if we want the state system work, right?). But somehow I am also becoming mainstream-ish and there is probably nothing wrong with that, only maybe we might not have a son with super-abilities :)
So...back to the cars...
 |
| Teodor going to eat |
He still doesn't have a pile of cars, but in our opinion he has more than enough. He loves to bring them all to the dining table, park them on the other side than where he is sitting and then he tends to say "brm brm" and I'm supposed to know which one he wants to play with while eating. After he's done with eating, he brings them all back to the living room. Luckily, he no longer wants to sleep with them as it is quite painful to be unintentionally hit by a plastic car. Btw. the cars and Schleich animals are his only pure plastic toys. Fun fact, he had a peeing accident today because he couldn't choose which car he wants to take to the bathroom with him :) At some point it is cute, at some, really annoying. For example this night, at 4am, he said brm brm and went to play...
I would take a picture of all of his cars if I had a camera for you to see how many he has...I am pretty sure that most boys have more. But having around 7 cars is more than enough for him.
I gave up on no screen time ever. It happened one weekend a few months? ago when we needed to clean fast and didn't need a helping toddler around, so we sat him in front of youtube and let him watch some songs. The youtube slowly creep-ed into our every day routine; he watches youtube songs in the morning for some time while I'm drinking my tea and slowly wake up and sometimes in the evening when I need to cook, he is hungry and tired, therefore very difficult to entertain. The end justifies the means (feed him asap and get him to bed), I suppose. I haven't noticed he would be falling asleep any worse than if he doesn't watch anything (it was written in different places that screen time before bed is not a good idea).
I remember visiting a friend with a 2.5 year-old son at that time (Teodor was 4 months old) and she told me she let him watch some youtube for some time during the day to get some peace. I thought it was a stupid reasoning...now I get it. I really enjoy my 20 minutes of peace in the morning to drink my tea or just to lie a bit longer in bed (but mostly I'm sitting next to him and he's telling me what he's seeing). Another friend told me a few days ago that she watches TV with her daughter from time to time, they sit together, they talk about what they're seeing, they cuddle...what's so harmful about that, right? I sometimes feel like being the only entertainer together with a few toys is sometimes quite demanding job, even though he watches youtube very rarely during the day (like when I was really sick and needed to take an extra nap, I let him watch).
The last thing I'm feeling like being a very ordinary person are his/our eating habits. He eats totally what I eat, so no more buckwheat, no more super-healthy stuff on his plate...just ordinary food. I'm a bit disappointed about it but not that much that I would really want to do something about it, like changing our eating habits because he wants to eat what we eat (no more salt in our food - even the dad is getting used to it). Of course, I don't give him cookies on regular basis (still try to keep sugar to minimum) or some really junk food, but you know, bulgur is not on menu very often any more.
The very last mainstream-ish thing, which has already been in our lives for some months, are disposable diapers. It all started when we were in CZ in June and since then I ditched cloth diapers, we used all those bio-degradable, but then I decided "screw it" and we use Pampers, the worst out of the worst for our environment. Fortunately, he is more or less potty trained, so we used them only for trips to the city and at night.
Subscribe to:
Posts (Atom)