U babičky: recenze

Minulý pátek v noci jsme se vrátili ze slunné Andalusie do zmrzlého, zasněženého Estonska. Řeknu vám jedno, we had time of our lives there. Náš tatínek byl naprosto unešen a skoro jsme i zvažovali koupit byt tam a ne tady :-D (ceny jsou srovnatelné). Ale o tom zase někdy příště, většina fotek je totiž u tatínka v telefonu a nějak se nemůžeme dostat k tomu, aby mi je přeposlal. Dneska bych chtěla zrecenzovat bydlení U babičky, u které jsme většinu času bydleli, která si dělá reklamu ve spoustě skupin, v nichž jsem taky a o níž si na webu nevygooglíte nic špatného. 

Nicméně naše zkušenost moc pozitivní není.

Ubytování - lokalita

Jedna rozmazaná z vlakové zastávky

K babičce se dostanete z letiště v Malaze vlakem (najít vlakovou stanici ale není zase tak úplně jednoduché) a potom z Fuengiroly taxíkem. Náš taxikář neměl tucha, kam že to má jet, takže cesta stála 12 eur (místo 8), což vedlo tatínka k nainstalování taxi appky Uber (taxify ani yandex ve Fuengirole nejsou) - Uber se stal naší MHD a vřele doporučuji :-) Babička bydlí v urbanizaci - asi tak 50 řadových domků uspořádaných do kruhu. Uvnitř okruhu je bazén, betonové hřiště a kousek trávníku. Je to daleko od nádraží a všech atrakcí, tedy k nízké ceně za ubytování se připočítává cena za Uber. MHD jezdí pod kopcem a jak funguje jsme se odmítli naučit, protože by to přidávalo na únavě Teodorovi, který to musel všechno odchodit (na poslední týden jsme mu koupili ty nejlevnější golfky a teda měli jsme to udělat hned po příletu - nechali jsme je babičce).

V létě, pokud se tam člověk jede čvachtat do bazénu, to asi tak moc nevadí, že bydlí daleko, ale pro nás, zimní návštěvníky, to byl trochu vopruz.

Foto z facebookové stránky U Babičky

K moři to je, opravdu, jak babička píše, sejít z kopečka, potom přejít přes mega nadchod přes dálnici, vyhnout se několika psím hovínkům, které majitélé neuklidili a jste na pláži. Ale! Moře se nezdálo být stejné brouzdaliště jako v Estonsku, kde jdete půl kilometru a vodu máte stále pod kolena. Prostě celkem rychle do hloubky, velké vlny a prý v létě moc teplé nebývá. (Takže bazén to jistí, ale ten je otevřen od půlky června do půlky září).

Ubytování - místo

Babička píše, že pokoje jsou malé a doopravdy tomu tak je. A vlastně celý ten domeček, teráska, všechno je malé a rozhodně bych neřekla, že to je pro dvě čtyřčlenné rodiny na dovolené, babičku a jejího dospělého syna. Náš pokoj vypadal přesně jako má babička na své facebookové stránce: postel a palanda (všimněte si, že horní patro palandy nemá žádnou zátarasu proti spadnutí - v našem případě tam nikdo nespal), místo stolku jsme tam měli komodu, ta ale nebyla prázdná, babička jí vybavila hračkami a knížkami. No, lepší kdyby byla prázdná a daly se tam dát věci. A pak tam byla ještě vestavěná skříň s tyčí s ramínky a jedna police. Jako úplně nebylo kam se vybalit. Ten pokoj měl maximálně 9m2.

Opět foto z její FB stránky

Velikost pokoje asi při letní dovolené příliš důležitá není, ovšem my byli u babičky v zimě, v 7 byla tma a nikde jinde se být nedalo, protože Ana seděla na gauči, háčkovala nebo byla na messengeru se zájemci o ubytování. Tedy, dalo se sednout za gauč k jídelnímu stolu, ale to bylo takové divné. No, chodili jsme spát brzy. Dalším problém byl rošt, většina lamel byla prasklých a některé chyběly (předpokládám, že do sezóny to opraví - babičce by se obecně hodil takový ten hodinový manžel). V noci byla opravdu zima, dostali jsme k dispozici 2 peřiny a 3 chlupaté deky (náš tatínek spal pod všemi třemi). Možná, kdybychom si řekli, tak by nám přidala, ale nějak jsme se neodvážili od ní něco chtít. Prý jsme přijeli v době studené vlny, takže i většinu našeho pobytu byla v domě neskutečná zima, babička má sice krb, ale spíš na okrasu než že by vyhřál místnost. Navíc babička žije ekonomicky, takže naše představa protopit kubík dřeva se úplně neslučovala s tou její. To mi připomíná, pokud tam pojedete v zimě, všude jsou dlaždičky, tedy fakt úplně strašně studená podlaha - to nám mohla říct, že děti budou potřebovat přezůvky. V hracím koutku, který je mimochodem fakt malý a pokud se koukala se synem na televizi, tak naprosto pro děti nepřístupný, měla dva ikea "montessori" koberečky, Stázka se samozřejmě válela po té studené zemi. Zajímavé, že když měla přijet druhá rodina s 16m dítětem, tak se v hracím koutku objevil kusový koberec mnohem větších rozměrů.

Kuchyň má babička pidi (asi jako my v našem bytě), neumím si představit, že tam 3 rodiny vaří. Babička navíc po vaření hned neumývala nádobí, což komplikovalo naše umývání nádobí hned po vaření. 

Když už mluvím o vaření, prvních 5 dní jsme si objednali stravu, snídani a večeři, za 30 euro na den pro nás všechny - babička umí vařit, vaří česká jídla, tedy to, co naše děti moc nemusí :-D Chutné to bylo, snad kromě sekané. Ale to co nám servírovala, mi přišlo takové nízkonákladové, omáčky, polívka...prostě se z toho najedla i ona a syn. Nemyslím to zle, ale prostě 30 eur je dost.

Praní - babička mi napsala, že pračku mají. Ovšem neřekla mi, že k ní nebudu mít přístup a bude nám prát její syn. Takový zvláštní pocit dávat svoje spoďáry cizímu chlapovi na vyprání. Nepralo se hned, což bylo na houby, protože když nám konečně vyprali, tak pršelo. A taky jsem musela prát v ruce, protože prostě spousta našeho oblečení vyžaduje zvláštní praní (to je to bio-eko-teroristický oblečení, co se nesmí prát na víc jak 30° a ždímat jen na malé otáčky). 

Babička 

Babička je podnikavá žena, která to v životě neměla jednoduché a prostě i teď, v důchodu, se musí protloukat životem. Prodává perníčky, ty byly doopravdy dobré (v rámci zaplacené stravy jsme si mohli brát), hlídá děti (včetně těch našich na jeden den, děti se k ní od toho dne nepřiblížily .-D) pronajímá pokoje u sebe v pronajatém domě, který jí stojí strašné peníze, aby prostě nějak přežila. Takže pokud tam pojedete, pomůžete jí udržet si ten dům (ač teda moc nechápu, proč odtama nechce, perníčky by mohla prodávat i v jiných, levnějších oblastech). A taky si myslím, že si trochu vymýšlí - na svojí FB stránce zveřejnila tuhle fotku: https://www.facebook.com/1364626620220430/photos/a.1364627436887015/2495602680456146/?type=3&theater - takhle to u ní vypadalo, když jsme se vrátili z třídenního pobytu v Granadě a žádné děti u ní nebyly. No, dobře, možná, že nějaké děti přišly na návštěvu a uklízely tam...ale moc tomu nevěřím. 

Babička je drsná, co děti neuklidí, to jim schová - na jednu stranu to chápu, na druhou stranu mi to přišlo možná až moc. Naše děti si s něčím hrály a pak je náš tatínek zavolal ven, samozřejmě že je nenapadlo to po sobě uklidit a další den to bylo schované. Teodor z toho měl tik, že furt Stázce připomínal, že to a to musí po sobě uklidit. No, nakonec si děti v hracím koutku nechtěly hrát a radši si hrály u nás v minipokoji s hračkami, co jsme si dovezli z Estonska. 

Další zajímavostí bylo, že na konci pobytu vyšlo najevo, že si nezapamatovala, že jsme přijeli z Estonska, to mě vážně překvapilo. Chápu, že to tam má jak na běžícím pásu, ale prostě to Estonsko je pro většinu lidí zapamatovatelné. 

A abych nezapomněla, v celém domě bylo fakt čisto! 

Jo a ještě jedna věc, pokud pojedete v sezóně, budete bydlet skoro určitě s další rodinou. Večer, dva dny před naším odletem přiletěla rodina s 16m dítětem, co bylo nachlazené a vstávalo fakt brzo - počítejte s tím, že stěny jsou tenké (v létě bude v domě zase hic) - já když slyšela kašel a uviděla tu nudli, tak jsem se fakt bála, že děti zase onemocní a pojedeme v tom rýmokašlovém peklíčku, které jsme začali v září a konečně se ho zbavili na konci prosince. Moje první věta k nim byla: "Dobrý den...držte se od nás, prosím, dál." Paní se omluvila a podle všeho se ten samý den odubytovali. Ups. Prosím vás, vážně nejezděte s nemocnými dětmi na dovolenou.

Předpoklám, pokud nejste kapitalisti, tak si s babičkou sednete a all will be only rainbows and unicorns :) 

Vstříc roku 2019

Víte, co mi dělá vážně radost? Že se každý rok mám na co těšit, že to si neříkám "hm, zase další rok do práce a zpátky a vlastně mě nic nečeká". Ono s dětma to vlastně nuda nemůže být, protože rostou, každý rok se/mě toho tolik naučí, tohle si myslím, že je super na tom mít děti. Navíc vnímat svět jejich očima, kdy každý den je vzrušující nehledě na to, jaké je počasí. Dneska jsme jeli piknikovat k moři, to čisté nadšení, že bude piknik, bylo prostě výborné. Piknik nakonec nebyl, protože začalo strašně pršet, ale ani to nezkazilo výlet z parkoviště k moři :) Stázka se teda zhroutila, protože se chtěla koupat a voda byla na to moc studená.

Náš tatínek se vybavil svařákem :-D

Takže co nás letos čeká?

Za pár dní možná odletíme do Španělska k "Babičce" - vygooglete si pobyt U babičky - je to taková jedna podnikavá Češka?, co pronajímá pokoje u sebe doma a hlavně má, dle recenzí, kopu hraček- ty jsou důvod proč jsme si nepronajali nějaký airbnb. V létě, když jsem totiž byla v létě s dětma v Berlíně (vlakem, jako zpětně se divím, že jsem do toho šla), tak děti neměly co v hotelovém pokoji dělat. Možná píšu proto, že děti jsou on and off nemocné někdy od konce června, co jsme se vrátily od české babičky. Ale protože se strašně těšíme, doufám, že se zadaří před sedmou ráno být v trajektu do Helsinek, odkud nám ve 2 odpoledne letí letadlo.

V březnu možná (děti můžou být nemocné - what a surprise) na týden poletíme do Londýna za kamarádkou, co se tam v lednu stěhuje. Jen tak z legrace jsem projížděla letenky a narazila jsem na super nabídku 7 eur za cestujícího za jednu cestu. No, nekupte to. Samozřejmě ubytování na týden tam stojí mnohonásobně víc a asi to chtělo trochu víc promyslet :-) A když obě cesty zvládneme ve zdraví a bez velkých hádek, na podzim se chystáme na jednu zaoceánskou cestu.

Cestování je fakt věc, na kterou se těším, děti se zdají být už dosti velké na to, aby se to s nima dalo dát v klidu a Teodor vypadá i, že mu to něco dá.

Čeká nás koupě většího bydlení. V listopadu jsme našli ideální dům, samozřejmě tím, že jsem bez oficiálního příjmu, tak bez šance získat hypotéku. Ale bylo to taková eye-opening zkušenost, zaměstnala jsem se a došlo nám, že 90m2 je pro nás naprosto dostačujících. Tak dlouho jsme hledali dům za městem až jsme se rozhodli si koupit byt v centru, někde v logisticky dobré lokalitě u parku. Protože člověk dojíždění stráví strašného času, naše děti si s oblibou hrají na dopravní zácpy a všechna cédéčka, co máme v autě, už znají zpaměti - jezdí se mnou do obchodu a prostě denně tu hoďku a půl v autě strávíme. Navíc chceme, aby to děti měly do školy a na kroužky kousek, abych nemusela být jejich osobním řidičem (ne, prostě Téčko si neumím představit v MHD, ale třeba za 2 roky to bude úplně jinak, že? Ten pokrok, co za tenhle rok udělal je naprosto neskutečný). Když zvolíme správnou lokalitu bytu, tak to budeme mít s tatínkem oba do práce 10 minut tramvají. 

Ten úplně nejvíc opečovávaný dům, co jsme za ty roky viděli.

Na jaře nás čeká obrovská dodávka bot, na kterou nemáme penize, ale to jsme neměli ani loni a ukázalo se, že oni se prostě vždycky nějak najdou. Teď je tedy velký rozdíl to, že musíme platit nájem v obchodě a můj plat (a daně, soc a zdravotní pojištění). Jestli to ale klapne, tak prostě konkurence nemá moc šanci. Chystáme se přidat i novou sekci "Outdoor kid", protože vnímám, že Estonsko má ten potenciál jít podobnou cestou jako ČR, co se lesních školek týče. Vysoko funkční oblečení tu má skoro každé dítě, takže jde lidi naučit kupovat láhve, ergonomické baťůžky a já nevím, co ještě. 

Barefootová akce v Helsinkách. Náš tatínek se nedostal na loď, protože neměl platný pas ani OP :D Ještě že se na to přišlo před cestou do Španělska

Hodně přemýšlíme o udržitelném životním stylu, o minimalismu, dětem jsem přestala více méně kupovat hračky, protože se ukazuje, že si vyhrají s tím, co mají a víc toho nepotřebují :-) Přemýšlím i o globálním oteplování a co já, jako jedinec a já, jako majitel firmy, můžu udělat. A vůbec to není hezký, když se člověk zamyslí, jak svět funguje. Vážně doporučuji některá videa na tedx talk, třeba o tom, že Afrika vlastně není vůbec chudá, o tom, jak naše mysl ovlivňuje realitu a obecně, o tom, jak funguje svět. Shame on us!

Vánoční dárek z etsy

V minulém roce jsem našla pár skvělých lidí a doufám, že i v tomhle roce se s nimi budu moct setkávat a budeme moci budovat přátelství. 

Děti v listopadu přestaly chodit do školky, protože jsme se skoro neviděli a strašně nám to nevyhovovalo. Nicméně se blíží sezóna jarních bot a děti se mnou v obchodě být nemůžou, protože jim davy lidí nedělají dobře. Chůvák je sice prima, ale chodí do školy a estonsky je taky nenaučí. Takže předpokládám, že zkusíme opět nějakou školku - ovšem tentokrát jen na půl dne - upravím si podle toho otvírací dobu, aby to fungovalo. Mám totiž pocit, že oba dva jsou připravení to půl dne zvládnout, v říjnu tam byly celé dny a to prostě pro ně nebylo. Uvidíme. Ale jako hodilo by se, kdyby to klaplo. 

A jako pozor! Po čtyřech letech utrpení si Teodor zamiloval sníh a bobování! A Stázule mručívá, že chce domů. 

Přeji vám, aby se vám v roce 2019 dařilo! Aby děti rostly, dělaly pokroky a užívali jste si ten čas spolu, protože za pár let už budou velké. A taky nám všem přeju zdraví, taková samozřejmá věc, ale když se o ní přijde, tak to stojí za starou bačkoru. 

2.5 a 4.5

Dětem bylo minulý týden 4.5 a 2.5 roku, a tentokrát jsem se rozhodla, že příspěvěk k tomuhle věkovému milníku nevyignoruju.
Tolik se toho za poslední půlrok změnilo! Ze Stázky je takový to tvrdohlavý 2.5 letý batole, všechnosi musí rozhodovat sama, mluví v souvětích a tedy umí své požadavky skvěle vyjadřovat. Teodorek mluví jen o chlup líp. Navíc poslední dva týdny začínají oba říkat "já" místo "ty" a začali mě oslovovat "mami", vypráví...prostě výborný. Kolikrát jsem pochybovala, jestli vůbec někdy Téčku to "já" naskočí bez jakékoli terapie, jestli to není bláhové věřit, že Montessori měla pravdu, že děti jsou jako houby a prostě jim to jednou naskočí. Teodorkovi taky naskočila fantazijní hra a vyprávění (a vymýšlení si), takový obrovský skok ve vývoji řeči, že z toho začal koktat. Když tak nad tím přemýšlím, tak poslední dny se to hodně zlepšilo. Oba dva začali zpívat, Stázka zní jako když tahá kočku za ocas a Téčko rapuje. Ale super, že si ty písničky pamatujou. Video nemám.

Děti v září začaly chodit do lesní školky. Je to první lesní školka v Tallinnu, začátky byly hodně chaotické, že jsem přemýšlela o změně, ale zdá se, že si to začíná sedat, děti tam chodí rády (tfuj, tfuj), zvykly si a to je pro mě nejdůležitější. První měsíc školka neměla žádnou místnost, takže 100% venku, od října mají pronajmutou místnost v sousedící restauraci - ta je teda příšerná, ale je tam přítmí, na spaní teda vyhovující. Kdyby tam měly trávit víc času než jídlo a spaní, tak bych to teda nedala. protože 250 eur +3.50 eur (zmiňuju to pro zajímavost, ne že bych se chtěla chlubit) na dítě je prostě hodně. Ale prostě vidět děti, jak radostně běží z auta do školky a když přijdu, jak si hrají, včetně Teodora, že běhá s ostatníma dětma a vymýšlí jim hry, všechna ta negativa vyvažuje. Učitelka je taky fajn, taková ta správná osobnost, s Teodorem si hraje, když ostatní spí (ano, to že děti nemusí spát, pokud se jim nechce, je pro mě taky důležité), myjou spolu nádobí, uklízí. Vnímám to jako velké plus, že spolu dělají i běžné práce a že Téčko je s někým jiným než se mnou. V létě jsme měli českou slečnu na hlídání, ta byla výborná,vyznavačka asi gothic stylu, dětí jí milovaly a já taky. Ona se totiž s dětma nebála jet někam MHD, vzít je do Zoo..

Zastřešená terasa, zázemí školky

Školka se ukázala jako drahý špás, všechno to vlněné oblečení, poskakování v zácpě... Nicméně mi umožňuje: učit se španělsky (náš tatínek se taky učí) a být v obchodě. Tento týden jsme otevřeli obchod v tý nejvíc pop čtvrti v Tallinnu a je to teda úspěch. Lidi nám (otevřeli jsme spolu s Liliputi Eesti) chodí blahopřát a říkají, že to je super, že máme obchod, ta podpora je prostě super.

Ve volném čase chodíme plavat, Stázka přišla na to jak udržet zadek nahoře a že když sebou mrská, tak to plave. Teodorek postává opodál a rozumbraduje. Důchodci z něj nemůžou. Někteří jsou teda až moc kritičtí, no jo no, život no. Chodíme krmit prase, co je v místním útulku, skáčou v kalužích, chodíme na hřiště, vyřizujem kdeco...

Jeden čas bylo děsně pop nosit každou botu jinou.

Je to úplně jiný styl života, asi mi úplně nevyhovuje, protože jsme pořád ve shonu, ale vím, že nejdýl na jaře se to změní (zaměstnáme si pomoc), ale na druhou stranu to je prostě zajímavá změna. 

Na psychiatrii

Jak jste si už asi všimli, s blogem jsem skončila, můj život se odehrává jinde než na blogspotu, ale týdenní docházka na psychiatrii prostě za příspěvek stojí, obzvlášť jako zajímavost pro všechny, kdo si nějakou tou diagnostikou prošli v ČR.

Inu, po několikaměsíčním čekání nastal den D, kdy jsme měli jít k psychiatrovi, týden předem nám volali, aby nám řekli čas, ve který se máme dostavit a že Stázka s náma jít nemůže. OK, tak nějak se smiřuju s tím, že Estonsko je k sourozencům značně nepřátelské (A co s ní mám udělat? Dejte jí do školky. Aha). Samozřejmě jsme přišli pozdě, protože: 1) nepočítala jsem s ranní dopravou 2) zapomněla jsem, kam že to přesně máme jít, takže se nám povedlo najít správnou budovu až na potřetí. Na recepci na mě koukali trochu podezřele, proč se ukázalo hned poté, co mi strčili papíry na vyplnění - že souhlasím s pobytem. Přišla jsem jen s kabelkou. Ehm, jak dlouho si to jako představujou, že tu budem vegetit? Prej že neví, že to nedokážou říct. Jasně, podepíšu papír, že souhlasím se zavřením na psychiatrii na dobu neurčitou, zatímco mám doma druhé dítě a v hlavě mi blikají všelijaké scény z hororů. "Ona je doma sama?" Otázka na mou zmínku, že mám doma druhé dítě. "Ne, s tátou, ale rozhodně s ním odmítne být na dobu neznámou". Nakonec jsem papíry nepodepsala a přece se mi dostalo propustky do druhého patra, kde se to všechno mělo udát. Tam už na nás čekaly dvě psycholožky (celou dobu se mluvilo, že nás posílají k psychiatrovi), odehrálo se takové to kolečko otázek jako odkud jsem, proč nechodí do školky, proč se nechci nechat zavřít na psychiatrii...že i Stázku by mi dovolili s sebou vzít. Argumentovala jsem, že mi to měli říct dřív, že plánují nás pozorovat dnem i nocí, že mám doma práci (která by asi šla předelegovat na našeho tatínka, který měl zrovna ten týden dovolenou, ale to vědět nemusely) - že jsem ochotná docházet denně, ale na noc chci být doma, protože prostě chci spát. Nakonec se rozhodly, že nás asi dnem a nocí pozorovat nepotřebují a domluvily se nějaké schůzky a dopoledne.
Po tomhle seznamovacím kolečku, kdy už bylo jasné, že o diagnóze mají celkem jasno, se psycholožka pustila do práce s Téčkem - vzala červené a bílé kostky a zkoušela na Téčko, jestli bude stavět podle ní. Toho to nemohlo zajímat míń. Pak zkusila nějaké logické doplňovačky, puzzle a možná že ještě něco, ale on jí prostě ignoroval. Paní psycholožce podle mě chyběla taková ta schopnost dítě zaujmout, ona byla celkem mladá a podle mě bez vlastních dětí, protože kdyby je měla, tak by některé věci dělala asi jinak. Kdo ví. No nic, poslala nás si hrát do herny. Měli tam vláčky, se kterýma si hrál kluk, co měl od pohledu problém s agresivitou a mě bylo jasný, že tohle nedopadne dobře. Ale v prvním kole to sestry zvládaly ukočírovat. Pak nás poslali k muzikoterapeutce (nevím, jak se ta profese jmenuje česky), protože se jí zrovna uvolnila hodina - asi to neměli moc dobře naplánovaný nebo nevím, co s námi plánovali dělat, kdyby se jí ta hodina neuvolnila. Tam jsme zjistili, že Teodor miluje mačkání čudlíků a zjišťování, co se stane, když zmáčkne ten nebo onen. Hudba samotná ho moc nebrala.  Poté následovalo druhé kolo u vláčků, kdy Teodor schytal pár ran a mě bylo jasný, že podepsání papírů o pobytu tam by mě stálo spoustu zbytečné energie. Jeli jsme domů, Teodor byl na konci sil, hladov a já taky. Stázka to s tátou zvládla dobře, sousedka nám půjčila kočárek, takže madam spokojená, že v něm mohla sedět, jeli s tátou pro koláček a nechal jí koukat dlouho na Prasátko Pepinu. Mimochodem Prasátko Peppa je super, fakt se mi moc líbí.

V úterý jsme dorazili včas, zase menší drama u vláčků, ale nic zvláštního, pak ta evaluace hrou s psycholožkou, já z ní chvílema nemohla, jak to dělala blbě :-D Na Téčko tam čekala spousta hraček s čudlíkama, fakt by mě zajímalo, jestli je tam dali schválně po té muzikoterapii nebo ne. U hraní celkem spolupracoval, fantazijní hru projel na plný čáře (ještě že tak, celou dobu jsem z nich měla pocit, že si vymýšlím) a u testů kognitivních dovedností opět nespolupracoval. Pak ještě pohovor u logopedky, ta si všimla, že slintá - ale vlastně mi k tomu nic neřekla - kdybyste někdo něco věděl, tak dejte vědět, to slintání mě zaujalo. Logopedka se mu celkem líbila, takže spolupracoval...ovšem evaluovat ho nemohla, protože nemají společný jazyk. A to byl podle mě kámen úrazu celého tohohle procesu, protože prostě nemohly ohodnotit, jak vlastně divně mluví. Poté jsme toho už měli dost, myslela jsem, že pojedem domů a oni že ne, že máme přece ještě terapii hrou na kameru (asi nějaký eufemismus): prostě dali asi 20 kartiček s úkolama a my je měli provádět před kamerou. Ehm, možná kdyby to bylo zařazeno na začátku dne, tak by to mělo nějaký výsledek, ale takhle T. opět nespolupracoval, rozbrečel se, tak jsme odešli, nemělo to smysl. Ty úkoly byly divný a v nelogickym sledu: "Vemte dvě zvířátka a zahrajte nějakou scénu""Vemte si krém na ruce a vzájemně se namažte" "Vyprávějte dítěti o tom, když bylo malé".

Ve středu jsme si dali pauzu a jeli jsme prezentovat nosítka od Little Frogu - jestli máte malé mimi, tak jsou fakt super!

Ve čtvrtek měl být další pokus o rozpoznání úrovně Teodorových kognitivních dovedností. A protože mi bylo jasný, že ani tentokrát se nestane to, že by začal spolupracovat, vzala jsem s sebou Stázku, prostě síla sourozence. Psycholožka ze Stázky nemohla, protože ona s ní taaaak spolupracovala :) A chudák psycholožka nevěděla, jak se jí zbavit a taky jí vůbec nedocházelo, že když Stázka bude něco dělat, Teodor se časem přidá. No, nakonec z toho nic nebylo.

V pátek jsme byli všichni včetně tatínka pozváni na nějaké to závěrečné shrnutí - Teodor sice vykazuje pár autistických rysů, ale ne tolik, aby mu mohly přiklepnout nějakou diagnózu. A na to, aby se mu rozvinula fantazijní hra a sociální dovednosti doporučují, aby šel do školky. Náš tatínek jim v duchu tleskal a já teda ani náhodou. Nejsem spokojena, ne že potřebuju mít potvrzený, že je praštěnej, ale tak nějak jsem od toho očekávala, že by mi mohli poradit, jak s ním pracovat a místo toho se mi dostane rady, která je naprosto v rozporu s mým přesvědčením. Školka pro Teodora prostě není řešení, mám podobnýho bráchu a toho celou základku (a předpokládám že i ve školce) provázela šikana. Není to tak, že žijeme v bublině doma, ale naopak, máme několik nových kamarádek, takže se aktivně setkáváme, ale Teodora děti prostě nijak moc nezajímají. (Do školky vedle nás jsem je nakonec nezapsala, protože kolem druhých narozenin Stázku zaplavila nová vlna separační uzkosti, T. řekl, že nechce, tak jsem to nelámala přes koleno. Byla tu párkrát chůva, ale ta to vzdala, děti jí neromněly a ona jim, ale ona obecně moc nesouzněla s naším životním stylem). Prostě bych čekala, že se budou snažit najít řešení/pomoc přijatelnou pro obě strany.

Takže momentální plán je jít ke klinickému logopedovi v ČR, aby zhodnotil Téčkovu řeč, protože to mě fakt zajímá, protože pořád o sobě mluví jako "ty" a o mě jako "já" a ta obsahová stránka je tak strašně diametrálně odlišná od Stázčiný, s ní má člověk pocit, že si pokecá.

P.S. Nepište mi, prosím, "Tak vidíš, nakonec to nic nebylo.", protože podprahovým sdělením je, že jsem hysterka, co si to všechno vymyslela. A to teď momentálně slyšet nepotřebuji. Díky.

P.S.2 Přijde mi, že diagnostika je taky kulturně podmíněná, že tady spousta diagnoz snad ani neexistuje.

Když se plní sny

Když jsem byla dítě, přála jsem si stát se učitelkou, v čemž mě rodiče podporovali. Dodneška slyším "Jo, Dančo, buď učitelka, odpoledne budeš mít volný, abys mohla bejt se svejma dětma". V průběhu následujících let se vysněné pracovní pozice různě měnily, pamatuji si, že jsem chtěla být zloděj a táta mi řekl, ať jsem chytrá a naučím se krást přes počítače. V tý době jsme měli doma asi Pentium 2. Hm, dneska sotva uživatelsky zvládám svůj smartfoun a můj laptop používá stále Visty. Ups. Od cca 15 jsem měla v hlavě, že bych se chtěla stát psycholožkou, poctivě jsem se začala připravovat na příjmačky, plnit 200 hodin dobrovolnické práce (fakt mi to dalo skoro ty 4 roky), číst knihy a v posledním ročníku k nám do třídy přišli takoví dva skoro absolventi psychologie a řekli, že najít práci je děsně těžký a já to vzdala. Když se na to dívám zpátky, tak nechápu, že se fakt nenašel ani jeden člověk, který by mi řekl, že na to mám (a že bych se určitě uplatnila) - jako vážně? Já měla načteno, nadobrovolničeno... V době pozdních teenagerovských let jsem se živila letním pouličním prodejem pro jednu charitu a plánovala si, jak si jednou zřídím svůj obchod.
Přišel čas příjmaček a já se přihlásila na peďák a na filologii (norština), norské reálie jsem měla taky nabiflovaný, u ústního pohovoru jsem měla plný počet bodů a bylo vidět, že by mě měli rádi za studenta, ale holt jsem neměla naučené testy studijních předpokladů. Tak jsem šla na peďák a stala jsem se tou učitelkou, o které jsem snila jako malá holčička. Dokonce žiju na severu, jak jsem si vysnila jako teenager, sice podstatně východněji než jsem plánovala, ale počasí tu je stejný. A ještě asi nacionalismus spojuje Estonce se Skandinávcema. A mám toho psa, jak jsem si vysnila. Sice jsem chtěla velkýho chlupatýho, ale Charlie toho míň sežere, vyžaduje méně pohybu a zabírá méně místa v posteli, na vláčkodráze, na gauči... Mám dokonce i ten vysněný páreček, holčičku a kluka. Bydlím ve velkém městě a ne někde v zapadákově (a hlavně! ne s maminkou, jak mi rodiče prorokovali "odříkaného chleba největší krajíc"), sice ne v domečku, ale mě ten byt vlastně vyhovuje. A před dvěma lety jsem si splnila ten obchodnický sen.
To, co jsem chtěla prodávat, se měnilo s tím, co mě zrovna zajímalo. Takže kaktusy, psí věci a nakonec jsem skončila u věcí pro děti, protože děti vám naprosto převrátí život a mnohdy i priority, takže barefoot boty a Grimm's hračky,věci, co tu níkdo jiný neprodává. A jako povím vám, mít e-shop není vůbec takové jak jsem si vysnila. Je to otročina, marže jsou mizerné, zákazníci všelijací, volné večery už neznám (a to děti usínají v 7 a více méně spí až do rána), náš byt je sklad a prodejna, lidi se sem trousí zkoušet boty a mě přijde, že stále někdo ode mě něco chce (ať děti nebo zákaznici nebo rovnou všichni najednou). A já toho začínám mít fakt dost. Tatínek s chůvou nesouhlasí (přece jí nepozveme SEM?), takže děti půjdou od dubna částečně do školky na zkoušku. Sousedka mi sice o té naší sousedící školce vypráví samé děsné příběhy (její dítě tam asi 14 dní chodilo), ale ta školka je VEDLE a já se do práce nechystám dřív jak v srpnu, takže tam nebudou každý den od rána do večera. Momentálně si to představuju jako welness pro sebe :)) Stázka vypadá, že jí společnost starších dětí bude svědčit a Teodor to nějak přehybernuje. Moje původní představa byla, že až se e-shop rozjede, tak mi to umožní být s dětmi doma, ovšem ukazuje se, že to je tak trochu neudržitelný stav. Když balím balíky přes den, tak mi to zabere celý den, protože pořád někdo něco potřebuje a nemůžu se soustředit, když je balím večer, je to za hodinku až dvě hotový. Momentálně je to spousta práce, žádný odpočinek a hlavně žádný výdělek pro mě, všechno se investuje do růstu, což je asi rozumné. Další ranou pod pás je konkurence. To si takhle připravujete půdu pro prodej Utukutu houpačky a když vyhlásíte konečně předobjednávku, přijde ženská s objednávkou z Ruska, kde ta houpačka stojí 85 eur (včetně zprostředkovatelského poplatku - zprostředkovatelé, to je něco, co v Estonsku děsně frčí) a sebere vám většinu potencionálních zákazníků. Nejhorší na tom je, že pokud my tu houpačku budem prodávat za 139 eur, tak to bohužel není tak, že na tom třeba 50 eur vyděláme, spíš tak 10. S botama je zase potíž v tom, že Estonci umí objednávat ze zahraničí (a v případě vysokého poštovného pro jednoho tu máme opět zprostředkovatele), takže slevy slevy a slevy. Já to chápu, ale my si prostě nemůžeme dovolit prodat boty, co nakoupíme za 32 eur za 25. Prostě ne. Takže nová obchodní strategie je prodávat jen barefootové boty, co si drží cenu. A ono to vlastně tak nějak rezonuje s naší obchodní filozofií, prodávat hlavně evropské produkty vyráběné za fair podmínek. A čínský boty si můžou objednávat odjinud, že.

Pointou článku bylo si postěžovat a ukázat, že i když se člověku splní sny, tak stejně bude brblat :)

A ano, místo toho, abych večer připravovala 5ti stránkový dokument pro naší účetní, tak jsem psala tohle.

Napadl sníh

Někdy v lednu napadl sníh a z nějakého důvodu ještě stále neroztál. Ač dřív jsem zimu milovala, teď, se dvěma dětma to je vopruz největší. Teda takhle, ta mladší by mohla trávit venku celé dny, ovšem to starší stojí a fňuká, že mu je zima a že chce jít domů. Námitky, že kdyby běhal, tak že by mu bylo teplejš nikam nevedou, jen k většímu řevu, že chce domů. No a protože děti si teď celkem pěkně hrají doma a já furt balím balíky nebo tisknu štítky, tak chodíme ven jen občas. To mě trochu štve, ale zpruzenej Teodor mi za to nestojí a Stázka nepřekypuje energií, takže asi to je všechno v cajku.

Teodor je ochotný jít ven na houpačky a nebo na kolo. S kolem je potíž ta, že Stázka daleko nedojede, děsně se loudá (čti, dělá andělíčky co metr) a Téčko to pak přestává bavit (a je mu zima).

Houpačky...nejoblíbenější atrakce.

Namrzlá klouzačka jezdila super rychle a přistání do prašanu bylo měkký.

Spokojenej andělíček.

(Stázka vyrostla z kombinézy a novou jí přece na ten týden kupovat nebudu. Akorát z toho týdne, kdy je fakt zima se vyklubal měsíc, ne-li dva.)

Takže občas se zadaří jít ven, udělat pěkný fotky a šířit iluzi, že jsme děsně outdooroví, pravda je, jak je zmíněno výše, že fakt jen občas, hodně dopolední trávíme v autě na nejrůznějším vyřizování (to je fakt neskutečný, kolik toho věčně zařizujem a vyřizujem) a odpoledne už fakt nemám sílu na vyjednávání s Téčkem.
Čím se děti baví doma? Jezdí s vláčkama, staví z kostek (dostaly dvě sady od Grimm's + dneska jsem jim dala Sensory Blocks, protože nám do bytu konečně začalo svítit zase sluníčko), staví puzzle (oba, Stáz už dává 6-ti dílný, Teodor 35 dílků, s pomocí dá i těch 54 - tam je spíš problém v tom, že už to trvá dýl a tím, že je můj ocásek, tak by se mu mohlo stát, že by se máma ztratila, tudíž vyžaduje mou asistenci - Stázka u nás většinou sedí a mumlá si: božit, božit, škodit, škodit), hrajou si s kinetickým pískem, modelínou, čteme (Teodor už umí půlku knížky s básničkama nazpaměť), malujou, honěj se tu, Teodor se učí počítat, vymejšlej blbosti, pomáhají mi balit balíky, ...
Skamarádila jsem se se sousedkou, takže se chodíme navštěvovat - to je super, nemusíme nikam autem :-) Do herny teď nejezdíme, protože řádil nějakej děsnej rotavirus a všechny děti kamarádek to měly a všechny skončily v nemocnici. Takže better safe than in hospital. Vyloženě se těším na ten příští školní rok, školku a co všechno domů děti dotáhnou...už teď z toho mám osypky.

Stázka a její pojetí puzzle :-) Teodora tohle jeden čas hodně bavilo, teď už to pár dní nevytáhnul. 

Autíčka mě zachraňují při vyřizování po OC

Balanční kameny od Grimm's :-)

Stázka jede

V herně jsme byli vyrobit valentýnské přáníčko.

Teodor dneska postavil svůj první dům.

Stázka miluje jen tak sedět na okně a odpočívat.

Počítání

Vlaky

Pořád jí to baví se cpát do mimi postele a pak tam prostě jen sedí s mimi a kouká :-)

Do Zoo s českým kamarádekm. Fakt tam skoro nikdo nebyl. 

A úplně ze všeho je nejlepší, jak moc se maj rádi. Jedí spolu na jedné židličce, Teodor dělá večer Stázce "místečko" u sebe v posteli, na parkovišti jí drží za ruku...jako nevěřila jsem, že k sobě budou mít moje děti tak blízko. 

Šla slepička na výlet

Tohle prostě musíte vidět! Teodor recituje básničky a ukazuje u toho! Před měsícem bych nevěřila, že se tohohle někdy dočkám. (Jo, já vím, že pro někoho, komu děti mluví v roce a půl a ve dvou odříkají celou pohádku to je dost slabý, ale pro nás to je velkej okamžik) Za poslední týden se jich naučil asi deset, pořád přidává a já nevěřím. Takže teď neustále čteme rýmovačky, což je fajn, protože to baví obě děti. A podle knižky Montessori Read and Write to je skvělá příprava na učení se čtení.

A taky k nám dorazilo období "já sám" - jsem si vždycky myslela, že jsem ho nějak u Teodora propásla a ono asi předtím neproběhlo. :) No, o tom, jak strašně moc děti rostou zase někdy jindy, ale je to neuvěřitelný, jak už jsou velcí a šikovní.