Jaro

Těsně před odletem do Londýna na konci března si mě našel jeden český Erasmus student, který se stal součástí rodiny na další 3 měsíce a nebýt jeho, tak to jaro nebylo tak růžové jako nakonec bylo :)

Děti 1.4. začaly chodit do lesní školky, do té samé jako na podzim, od 9:30 do 12:30 3xtýdně, aby si zvykly, naučily se trochu estonsky a připravily se tak na drsný podzim. Ukázalo se, že 3 hodiny jsou super, že si pohrajou a když už je to přestane bavit, přijdu. Ovšem neplní to vůbec ten účel naučení se jazyka. Takže jsem si na léto vytyčila cíl najít Téčku učitelku estonštiny, nedá se říct, že by to bylo jednoduché. Jako vůbec. Ty lidi nechápou, že nehledám chůvu, ale fakt někoho, kdo bude to Téčka hustit slovíčka (že vezme třeba 3 opravdové věci - chleba, vodu a auto a bude to s ním trénovat, co je co, ne překládat z češtiny do estonštiny, prostě Montessori třísložková hodina :) 

  

V dubnu jsme začali chodit na Montessori setkání a na ranní cvičení. Montessori setkávání se neděla dostatečně pravidelně, byla na druhém konci města účastnily se samé mladší děti, takže hodnota pro naše děti byla skoro nulová. Zato cvičení Teodor miloval. Učitelka byla super, žádné soupeření a pokaždé to bylo jiné - na cvičení mi došlo, že Teodor by potřeboval cvičit každý den a že je zralý na to chodit na nějaký kroužek. Moje podzimní výzva je najít Téčku nějaký kroužek a Stázce taky, ideálně nějaký, kam budou moct chodit oba. Kamarádky (a já vlastně taky) byly překvapeny, že jsme vydrželi chodit na cvičení o půl deváté ráno tak dlouho (půl devátá tu je jako půl sedmá v ČR).

Sama jsem se snažila na jaře organizovat setkávání venku, ale z nějakého důvodu to moc nevyšlo, asi proto, že doma s dětma nad 3 roky tu je fakt mizivé procento lidí a s 1.5-letým dítětem málokdo vyrazí pěšky na výlet do přírody, že? Připomínám, že tady velké procento dětí chodí do školky kolem toho roku a půl a pak druhá vlna ve dvou letech. Ve třech letech jde poprvé do školky naprosté minimum a ti, co zůstanou s dětmi doma déle, se setkávají s obavami, že jejich dítě bude nevzdělané. Pak začala sezóna bot a bylo po volném čase.

Na začátku května jsem zvládla výlet do Kodaně do sídla Bundgaardu, čímž jsem se stala jejich agentem. Přišla jsem na to, že tohle by mohla být jedna z cest, kudy se v životě ubírat. Zajímavé na tom bylo to, že jsem letěla na 3 dny bez dětí a náš tatínek ještě před mým příletem musel odletět do Moskvy - David, Erasmák, zvládl péči o děti a děti to zvládly taky dobře :) To byl ten moment, kdy mi došlo, že děti jsou už fakt velký, že rozumí tomu, že se vrátím, když někam jedu. Teda ne že bych je plánovala s někým někam poslat na delší dobu, ale prostě to bylo fajn být bez dětí. 

A pak přišla vedra, sandále jsme neměli, obchod jsme stěhovali, David se vrátil do Česka, náš tatínek s námi o nedělích začal podnikat akce, protože přišel na to, že děti vyrostly a už věčně neječej. Byli jsme na pouti, kde kolotočářka byla Češka, tam se Teodorkovi strašně líbilo, Stázce ani ne. Další neděli jsme byli na trampolínách a prolejzačkách a ještě jsme to vzali i na vyhlídkové kolo, co je na střeše toho obchoďáku. Z tama fotky nemám, neb fotit tatínek. Taky jsme si koupili permanentku do Zoo, aby děti mohly chodit krmit kačeny :))

Stázka jde do školky

Beach time

Krmení kačen

zoo

Výlet do bažin :) Stázka tam kupodivu nespadla. 

Stázka ušla 5km, Teodor 7

Měli jsme dvě termosky zmrzliny :)

Někteří byli do cílě donešeni.

Momentka z obchodu.

Pět let a tři roky

Dětem jsem prohodila kombinézy a všimla si toho až na fotkách :)

Už je tomu tak, děti oslavily narozeniny a oslava byla stylová. Vlastně jsme ty narozeniny slavili několikrát a jsem fakt ráda, že je ten blázinec za námi. Mimochodem v Estonsku je to tak, že s třetími narozeninami se musíte vrátit do práce nebo přijdete o zdravotní pojištění (to je tu dobrovolné), tedy Stázčiny třetí narozeniny byly takovým mezníkem i pro mě, ukončila jsem pracovní poměr v bývalém zaměstnání a zaměstnala se ve své firmě.

Od návštěvy psycholožky minulé jaro se u nás doma zabydlela hra na narozeniny, fakt rok tu plácaj dort z modelíny, zapichujem do něj sirky a zpíváme Happy birthday. Takže pro naše děti bylo nejdůležitejší ty narozeniny struktorovat tak, jak si celý rok hrajeme :) Dárky je vlastně tak moc nezajímaly, nejdůležitější byl dort, zazpívat si, sfouknout svíčky, zatleskat a sníst ten dort.

Jak už jsem psala dřív, mám ohromné štěstí, že jsem si tu našla kamarádky a protože mi bylo jasné, že děti budou chtít narozeniny oslavit, že už jsou prostě velcí a uvědomělí, tak jsem od ledna intenzivně přemýšlela nad oslavou. Chtěla jsem tu oslavu udělat takovou, aby se našim dětem líbila a byla pro ně. Přiznám se, že narozeninové oslavy v hernách mi moc nesedí, děti se rozutečou a vlastně to není moc o těch oslavencích. A taky to teda stojí dost peněz, o tom žádná. Nakonec jsem se rozhodla, že si uděláme piknik někde v lese a že si pozvu fotografku. O narozeninových fotografiích venku totiž sním od Téčkova roku, tehdejší fotografka do toho moc jít nechtěla. No, díky tomu, že obchod a s ním spojené facebookové skupiny úspěšně rostou, tak jsem si v nich všimla jedné zajímavé fotografky a oslovila jí, jestli by nechtěla fotit naší venkovní oslavu. Jí to přišlo jako super nápad si udělat piknik na konci března, protože klidně mohl být sníh.

Pak sladit iteneráře jednotlivých hostů a vymyslet nějaký koncept. Vyhrála to šipkovaná, protože děti milujou hledání pokladů, pořád si doma kreslí jako mapy a hledají poklad. Ráno jsem tedy dovezla tatínka do lesa s úkolem nám tu šipkovanou připravit. On jí nikdy nehrál, tak to dalo trochu práce mu vysvětlit, co má dělat...ale povedlo se, děti to pochopily a fakt je to bavilo.

Na konci jsme původně měli najít dort, ale protože náš tatínek měl ráno na všechno dost času, tak ho jsme nestihli schovat a místo něj jsme hledali Viktora.

Našli jsme schovaného Viktora.

Snědli jsme dort, děti běhaly kolem, vyzkoušely nové bublifuky, zahráli jsme si všichni Kolo kolo mlýnský a jeli jsme domů, resp. já do obchodu. 

Stázčiny narozeniny jsme oslavili také v den narozenin piknikem na pláži s další známou (spíš než kamarádkou, ovšem jsme si sympatické a plánujeme profesionální spolupráci) a jejími dvojčaty. Praktický poznatek, na pláži dort získává pískovou krustu :-)) Dětem to ovšem nevadilo. 

Teodorkovi narozeniny jsme nijak zvlášť neslavili, měl je v pátek a já jsem v pátky v obchodě. Nicméně dostal svůj dort, svíčky, zazpívali jsme mu a on byl obecně velice spokojený. S číslem pět i spal a různě ho zabodával potom do jídla, abychom si ještě jednou zazpívali :)

O dětech a pokrocích třeba někdy jindy, ale povím vám, že jsou suproví. Nikdy bych nečekala, že budu mít děti, co se budou mít tak strašně moc rádi, nemlátit se a obecně si spolu hrát od rána do večera, oni jsou jeden pro druhého vážně dar. Jo, když už mluvím o darech, Teodorek dostal Woom 3 a Stázka postavičky z Prasátka Peppy z Aliexpressu :-D (jo, já vím, že tam je velký cenový rozdíl, ale oboum to udělalo velkou radost). Stázka, až najdeme klíče od sklepa, ještě dostane Brio kočárek pro panenky, ale nejsem si jistá, že jí udělá radost. Pár dní před narozeninami jsem jim koupila několik sad použitého playmobilu a s tím si hrají každý den. Prostě netřeba spousta dárků, bylo potřeba spousta dortů a svíček :-))

Fotografka: Anneli Leineman

33

Před pár týdny jsem oslavila své 33. narozeniny. Na oslavy ani na přání na Facebooku si nepotrpím, takže od té doby, co jsem nepovolila FB ukazovat svoje narozeniny si na ně vzpomene fakt jen pár lidí (no, moji rodiče mezi nimi nejsou). Třicet tři znělo vážně dobře a že by to chtělo oslavit.

Mám novou kamarádku, bavíme se už přes rok a půl, ale poslední dobou naše kamarádství nabírá na síle (že by to bylo tím, že děti jsou větší a dá se toho víc podnikat, že nejsou k dispozici jen dvě hodiny mezi spánkama?). Díky ní objevuju uplně nové staré rány a můžu je zhojovat, protože ona je člověk, který patří do skupiny lidí, o kterých mi bylo říkáno, že nikdy pro ně nebudu nikdy dost dobrá. Obecně mi přijde mateřství jako naprosto skvělá příležitost k osobnímu růstu, vyrovnání se sama se sebou...jako život po třicítce je super :-) Člověk vážně zraje jako víno, ale teda čtyřicítky se bojím :)) (třeba zjistím, že to bude ještě lepší).
Nicméně téhle kamarádce jsem na začátku ledna řekla, že 30.1. mám narozeniny a chtěla bych je s ní oslavit. Původní plán byl bez dětí, ale člověk míní, Pán Bůh mění, že. Šli (byli tam 3 naši synové) jsme do dětské kavárny, dali jsme si dort, děti mi zazpívaly Happy Birthday, dostala jsem kytky a Teodor většinu pobytu tam proječel (nevím proč). Ale pointa - Kristina si na mě udělala čas a ještě mi stihla koupit dvě kytky (má dvojčata, takže každé mi podávalo jednu) a tak jsem po dlouhé době oslavila narozeniny s někým jiným než Viktorem. A navíc ještě to byl člověk (typově, ne konkrétně), o kterém mi bylo přes půlku života tvrzeno, že by si o mě neopřel ani kolo.

Druhou známou, se kterou jsem slavila o den později je holka, co se věnuje pohybovým vzorcům a life coachingu - ta je naprosto odlišná od Kristiny, Riina je takový ten životní optimista a terapeut. Jako jestli nemáte ještě svého life couche, tak si ho honem sežeňte nebo aspoň psychologa. Takový člověk, na kterého můžete všechno vyblít je fajn, který nedává řešení, ale jenom náhled Jo, ona z toho našeho "kamarádství" má kontakty na barefootový svět. A obecně networking. Prostě není to takové to, že já jí využívám na svoje problémy a neposlouchám jí, ona si na mě trénuje techniky a až to podnikání pořádně rozjede, tak to bude velký.

Life is good. Jako podnikání je mazec, ale v osobní rovině jsem momentálně velice spokojená :)

Andalusie - část 1.

Když jsme v 5 ráno vstávali, abychom stihli trajekt o sedmé do Helsinek, tak jsme si říkali, že to bude asi drsných 14 dní a že budeme rádi, pokud to neskončí rozvodem. Vážně jsme neměli žádná velká očekávání a vlastně jsme vůbec netušili, kamže to jedeme.

Cesta přístav-tramvaj-vlak-letiště proběhla v pořádku, před check-inem jsme měli dost času na nakrmení dětí, pak zvážit hlavní zavazadlo a projít si letištním peklíčkem. U bezpečnostní kontroly měly takové vtipné plotové ohrádky na zdrhavá batolata. Do jedné Stázka samozřejmě okamžitě vlezla a odmítala vylízt. Co bych za to dala, kdyby je měly před 2 lety. V letadle děti téměř okamžitě usnuly (teda po hodinovém čekáním na runway, když jsme teda konečně vzlítli - tyhle průtahy jsou pro naše děti největším testem jejich trpělivosti) a spaly dobré 2 hodiny. Normálně cesta Helsinki-Malága trvá 5 hodin, ale když má letadlo zpoždění, zvládne to i za 4. Před přistáním jsme začali s Véčkem diskutovat, zda to jsou hory nebo mraky. Vážení, pokud to nevíte, Andalusie je hornatá. My to nevěděli :-) Přistáli jsme a tam palmy. A vánek. A nebylo potřeba mít zimní kombinézu. Nálada nám najednou stoupla asi o tisíc procent. Jak strašný je listopad, prosinec a leden tady na severu, to si neumí běžný Čech moc představit. No a v ten moment jsme věděli, že to bude prostě dobrý a že si tuhle dovolenou užijem, i když máme dva malý prudiče s sebou.

Předodletová den před.+

Den po příletu.

Vlaková zastávka není označená tak, že by jí bylo extra snadné najít, ale úplně těžké to taky nebylo. Tam jsme pomohli jedné Britce koupit v automatu lístek na vlak, a vyrazili jsme. Dodneška nevíme, jestli Teodor měl platit za vlak nebo ne. U nádraží tatínek chtěl instalovat appku na taxíka, já mu řekla, ať neblbne, že si vezmem toho, co stojí u nádraží. Jak už jsem psala dřív, úplně to nevyšlo, chlapík netušil, kam má jet a stálo nás to 4 eura navíc.
Babička nás přivítala kuřetem s rýží, což bylo super po 13 hodinách cestování, ale našim dětem se teda s ochucenou rýží s cibulí moc nezavděčila, nám chutnala. Ubytovali jsme se a usnuli.

Další den jsme vyrazili do místního Bioparcu, což je takový hezčí název pro zoo. Vstup stál přes 20 éček pro 1 dospělého, což je prostě hodně, ale vyhozený peníze to rozhodně nebyly. Velikostně je te tak akorát pro děti, aby je nepřestala bavit - strávili jsme tam dobré tři hodiny.
Náš tatínek rozhodl, že si Uber objednáme z pod kopce (mám pocit, že navrhoval cosi o procházce k Zoo, která byla asi tak 2.5km vzdálená). Fajn. Cesta do Zoo vedla kolem babiččiny urbanizace, tehdy bylo rozhodnuto, že Uber objednáváme rovnou od Babičky.

Někteří jedinci ztratili nohy po pár metrech. Příště nebudu tatínkovi věřit, když mi bude říkat, že Tulu nebudem potřebovat

Bioparc

Bioparc

Tohle byla určitě procházka někam a že tam počkáme na uber :-) Mandarinky rostly na ulicích, prostě výborný.

Další den jsme se jeli vlakem podívat do sousedního městečka na motýly. Vstup zase kolem 20 éček na dospělého (plus 4x Uber), takže jako připravit peněženky, pokud chcete vidět něco jiného než moře a bazén. 

To je prosím motýl odpočívající na chodníčku, který byl málem zašlápnut španělským důchodcem.

Tady mohl člověk pozorovat, jak se postupně z kukly klubou motýli. To bylo vážně zajímavé

Prales

Děti měly hledat motýli, Téčko to celkem bavilo, Stázku vůbec.

"klokan" v motýláriu

nějaký plaz v motýláriu :-)

 Motylárium je na kopci a mají tam i krásnou vyhlídku. Žádnou fotku ale nemám. T

Selfie ve Fuengirole :)

Večer děti řádily na vybetonovaném hřišti.

 Jako spalo se nám dobře, protože takhle aktivní dny rozhodně v Estonsku nevedeme.

Následující den jsme se, i přes mé obavy, jestli to jako s tou aktivitou trochu nepřeháníme, vydali do SeaLife zase v nějakém tom městečku okolo. Vstupné bylo...hádejte :-D Ale tomu předcházela procházka. Náš tatínek mi tvrdil, že to je asi kilák (nezmínil, že vzdušnou čarou), takže když jsme dorazili do podmořského světa, děti byly hladové a unavené. Stázule se rozječela, když ona ječí, Teodor začne taky panikařit, takže ječeli oba a náš tatínek byl zpruzen, že za ty prachy slyší akorát řev svých ratolestí. Nakonec se děti uklidnily a nějak jsme to zvládli, ale neužili jsme si to.

Všimněte si té vylidněnosti.Všude akorát důchodci nejrůznější národností. Vážně jsem nečekala, že uvidíme tak strašně málo rodin s dětma.

Další den jsme si udělali piknik na místním hradě Solhail - děti nadšené, že má vlajku. Dodneška mi připomínají, že Solhail je hrad s vlajkou a Alhambra byl bez vlajky. Na hradě je nádvoří a ruiny, jako nic moc k vidění tam není, ale můžete se projít po hradbách, kochat výhledem...a hlavně! Neplatí se tam :)

Pokračování příště :) O stezce sebevrahů a hradě Alhambra.